Okno je skvělá věc. Člověk ho může otevřít, vyklonit se a nadechnout čerstvého vzduchu (nebydlí-li na hlavním tahu přes město nebo na dočuch nějaké chemičky). Taky funguje líp jak rosnička, stačí se vyklonit a zjistit, jestli je třeba přihodit svetr nebo můžu vyrazit ven nalehko.

Občas si připomenu i dobu, kdy bylo pro mě okno důležitým komunikačním prostředkem, poutem s mou nejlepší kamarádkou ze základní školy, Janou.

Bydlely jsme obě poblíž velké hlučné křižovatky v jedné ulici, naše domy stály naproti a náhodně jsme obě bydlely ve stejném patře. Okna našich pokojů byla přímo naproti sobě a to jsme brzy začaly využívat. Často jsme se domlouvaly hulákáním přes ulici, bylo umění vůbec poznat, co ta druhá křičí, ale nás to bavilo. Jednou doplatila na naše halekání moje sestřička. Uviděla jsem Janu v okně, otevřela jsem, abych byla na příjmu, a dost zřetelně jsem slyšela její hlášení: „Máš ségru za komínem!“ Připadlo mi to vtipné, ale míň mojí mámě, která to zaslechla z okna vedlejšího pokoje a bylo zle. Hrát schovávanou mezi komíny neschvalovala a sestřička schytala myslím i nějaký výprask.

Ale nejlepší bylo naše přání dobré noci. Vždycky, když jedna z nás šla spát, zhasla v pokoji a blikáním lampičky u postele dávala signály a druhá zablikala zpátky jako odpověď. Ten pocit, že na mě právě v ten okamžik někdo myslí, schovaný za malým světýlkem, se mi moc líbil, a když už teď jezdím k rodičům do starého bytu jen na návštěvy, pokaždé si při pohledu na protější dům vzpomenu na naše večerní světýlkování.

Chica

Musím říct, že z toho krásně dýchá atmosféra opravdového dětství. Ten komín, ta světýlka, ta krása!:) Opravdu mě to potěšilo, úplně to vidím! Tohle by měl mít možnost zažít každý! Hned se mi udělalo lépe!

Reklama