O krásné a dojemné setkání se s námi ve svém příspěvku podělila čtenářka Maryene. Jde o setkání, jehož scénář napsal sám život.

Milé ženy,

určitě mi dáte za pravdu, že každý v životě zažije nějaké to osudové setkání nebo alespoň takové, na které nikdy nezapomene. Někdy jsou to i setkání, na která by člověk raději zapomněl, ale přesto je nemůžeme vytlačit ze svého povědomí. Dnešní téma ve mně ovšem vybavilo vzpomínku na setkání, které bylo opravdu příjemné a také velmi zvláštní.

Moje maminka se narodila v Chorvatsku, ale část její rodiny žila v Americe. Tam se narodila mimo jiné i maminčina sestřenice Frances, kterou nikdy neviděla.

Dědeček si s rodinou dopisoval, ale my děti jsme o rodině v Americe téměř nic nevěděly. Zvláště v době studií na střední a VŠ nám toto téma bylo tabu, zvláště proto, abychom prý neměli problémy ve škole. Mít příbuzné v Americe a udržovat s nimi kontakt bylo nežádoucí. Po smrti dědečka při úklidu jeho domu jsem objevila složku s dopisy. Odpověděla jsem na dvě adresy a také informovala o smrti dědečka. V brzké době jsem dostala odpověď od dědečkova bratra ze státu Illinois a za pár dnů i z Chicaga od maminčiny sestřenice. Protože maminka neuměla anglicky, udržovala jsem mezi nimi písemný kontakt a přestože bylo oběma už hodně přes šedesát let a nikdy se  neviděly, staly se z nich přítelkyně na dálk u. Od maminky jsem často slýchávala přání, že by se ráda s Frances setkala, ale že to asi nebude nikdy možné, přestože přišel rok 1989 a hranice se otevřely. Obě byly dost vážně nemocné, takže nějaké daleké cestování nepřipadalo v úvahu.

Jednoho obyčejného dne mě zastihnul zvláštní telefonát. Volali mi z brněnského hotelu International a ověřovali si, jestli já jsem opravdu já, že by se mnou někdo chtěl mluvit. Na druhém konci byl Kevin, syn Frances. Byl na soustředění v Německu, kde hrál s chicagskou filharmonií Chicago Sinfonietta. Napadlo ho vzít s sebou i maminku a po koncertu se zastavit za námi, protože z pohledu Američanů je to z Německa už jenom skok.

Ještě ten den jsme se všichni setkali. Zajeli jsme pro ně do Brna a poté si vyzvedli nic netušící maminku, která v té době už byla velmi nemocná. Smutné bylo to, že jsme všichni věděli, že už má před sebou už jen týdny života. Nikdo si neumí představit radost maminky a Frances. Povídaly si každá po svém, maminka česky, Frances anglicky, podle nás si vůbec nemohly rozumět, přesto se smály i plakaly, objímaly se a bylo vidět, že jsou šťastné a že si rozumí. Ještě nyní při vzpomínce mi to vhání slzy do očí.

Kevin s Frances se už do hotelu nevrátili, zůstali u nás, ale za dva dny odlétali. Ten čas byl velmi krátký a přesto nezapomenutelný. Maminka zanedlouho zemřela, ale do posledních dnů vzpomínala na svoji sestřenici a my všichni jsme byli vděčni za toto setkání, kdy jsme zase měli možnost vidět naši maminku se smát a plakat radostí, jako by byla zlá nemoc zažehnána a všechno zlé pryč.

Maryene

Pozn. red. Text nebyl redakčně upraven

___________

Co dodat..,nevím. I mně vhání takové příběhy slzy do očí. Maryene, děkuji, že jste nám tento krásný příběh o dojemném, lidském, velmi vzácném... setkání poslala. Děkuji

Saša

Tématem dnešního vydání 1. 8. 2011 je: Setkání, kterého si nejvíce považuji

  • Setkání se známou osobností
  • Setkání s „obyčejným“ člověkem, kterého si vážíte
  • Setkání krátkodobé, okamžité
  • Setkání nečekané
  • Setkání plánované
  • Vysněné setkání
  • Nesplněné setkání
  • Setkání, na které nikdy nezapomente
  • Setkání, o které se chcete podělit i s námi ostatními

Pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Na vaše neobyčejná (ale i obyčejná) setkání se velmi těším. (a můžete přiložit i fotografii)

Nejzajímavější příspěvek odměním kosmetikou Avon Skin So Soft – a protože je taková krásně růžová, tak k tomu přidávám i vůni růží. Kdyby u vás doma došlo k nějakému vzácnému setkání, tak ať vám to tam krásně voní. )

darek