Každý muž má svoje koníčky. Ten váš třeba nevynechá jediný basketbalový zápas v televizi nebo beznadějně zbožňuje bowling. Martina má ale jiný problém - přítel se jí zbláznil do adrenalinových sporů a ona se bojí o jeho život!
Nedávno mi přišel na pracovní adresu zajímavý e-mail. Čtenářka Martina v něm prosí o radu, co si počít s přítelovou oblibou v nebezpečných sportech. Má s ním zůstat? Má být velkorysá a tento „koníček“ jednoduše přehlédnout? Zklidní se, až přijdou děti, nebo bude dál riskovat svůj život? A co když jednou přecení svoje možnosti a vážně se zraní, nebo i hůř? Nebylo by lepší se s ním raději rozejít?
Každá rada drahá. Dohodl jsem se proto s Martinou, že její příběh uveřejním, abyste svou troškou do mlýna mohly přispět i vy, milé Ženy-in. Třeba máte podobnou zkušenost a dokážete Martině pomoci...
Dopis čtenářky Martiny
Milá redakce,
už si vážně nevím rady, tak se obracím s prosbou o pomoc na vás. Mám už čtyři roky přítele a donedávna nám vše výborně klapalo. Byli jsme šťastní a spoustu času jsme trávili naším společným koníčkem, sportem. Vyjížděli jsme na dlouhé výlety na kole, chodili po horách, lyžovali v Rakouských Alpách a vášnivě hráli squash.
Jenže asi před rokem dostal přítel jako dárek k narozeninám poukaz na seskok padákem, a tím všechno začalo. Byl z něho tak okouzlený, že si hned objednal další. Ze začátku jsem se jeho nadšení pokoušela sdílet, měla jsem radost, že se mu to tolik líbí. Ale po padáku přišlo rogalo, po něm horolezení na ledopádech, hned nato sjíždění divoké řeky a teď si vymyslel sjíždění lavinových svahů po výskoku z helikoptéry. Úplně se děsím, jaká pitomost ho napadne příště. Nejen že jsou tyhle záliby nekřesťansky drahé (bláhově jsem si myslela, že budeme ušetřené peníze dávat stranou na bydlení, jenže přítel vydělává daleko víc než já, tak musím o penězích mlčet), ale také jsou strašně nebezpečné.
Zatím měl přítel ohromné štěstí a kromě odřených kolen a vymknutého kotníku se mu nikdy nic nestalo, ale tohle štěstí ho může kdykoli opustit. Snažila jsem se s ním o tom už několikrát mluvit. Zkouším mu vysvětlit, jak moc se o něj bojím, ale on mě vůbec neposlouchá. Vždycky argumentuje ochrannou helmou a jisticími lany a bůhví čím vším ještě a stále mi tvrdí, že se přece nemůže nic stát. Mám prý být ráda, že nesedí doma u televize s lahví piva nebo neběhá za ženskými.
Už si ani nepamatuji, kdy jsme si společně vyjeli na kolech... Vážně si s ním už nevím rady. Měla jsem veliké plány, jak se vezmeme a založíme rodinu, ale copak to jde s tímhle bláznem bláznivým? Úplně vidím, jak naše děti odmala bere s sebou na divokou vodu a říká: Jen se neboj, nemůže se nic stát! Nechci být hysterka a dávat mu ultimáta typu: Buď adrenalin, nebo já! Ale už si nevím rady. I když ho skutečně miluju, reálně zvažuji rozchod. Nechci, aby se mi jednou vrátil domů v rakvi!
Martina S.
Zažila jste někdy něco podobného. Chodila jste někdy (anebo chodíte) s adrenalinovým závislákem? Poraďte Martině, jak na něj - napište svou zkušenost do diskuze pod tímto článkem!
Nový komentář
Komentáře
Takové adrenalínové zážitky muži přostě milují...
OlgaMarie — #42 tak dik .. ze mam proste jiny nazor ..
mne neprijde logicke se bat skaly, kde zemre jeden clovek z tisice, ale nikdo se neboji jet autem, kde kazdy umira alespon jeden clovek v CR. to je fakt logika.
kaataa — #36 ano, zkusila a ne jednou. Proto vím, že skály jsou zrádné. Žádné jištění ti nezajistí, že se skoba neuvolní. Známý se na skále zabil.
Problém je myslím v tom, že jde o závislost, která se pořád stupňuje. Předtím spolu neseděli na zadku u televize - hory, kolo, lyžování a to jí teď chybí - a chybí jí to s ním.
Vzpomněla jsem si na jednu známou. Byli jsme na zimním vandru v českých horách - ledová pohádka, sněhové království, nádhera. Pravila, že po těch Himalájích je to prd. Asi podobnej případ jako tady ten pán, ta potřeba pořád něco stupňovat. Bylo mi jí líto. Jiní, i ti dost zcestovalí, to takhle nevnímali a užili si tu radost z krásné přírody a že jsme se po letech sešli.
lonkue — #18
Uvidíš, kdo mu fandí a kdo ho obdivuje! Fuj! To jsem ale škodolibá.
Tak s někým takovým bych nebyla. Chtěla bych, aby můj chlap měl podobné koníčky jako já, s někým, kdo je každou volnou cvilku na fotbale nebo na rybách bych taky nebyla. A zakládat rodina se dá jedině s chlapem, který ji taky chce založit a kterého neotravuje podřídit svůj život a koníčky dětem.
neměla bych na to nervy
se slzou v oku bych mu řekla baj
kaataa — #36 To je taky logika jak hrom
Ta holka se prostě o chlapa bojí a evidentně s tím nedokáže v klidu existovat. To se řeší.
Karo Líná — #37 no, jasne, kazdy je nejaky. souhlasim, nejhorsi je chlap bez konicku.
kaataa — #36 Super. Tak to abychom místo chození lezli po skalách a místo ježdění auty začali lítat letadlama
Je to bezpečnější.
Já nevím, ale Martinu z článku asi uvedený aktivity vůbec nelákají, jinak by je nejspíš už zkusila, když je její milý na nich pečený vařený, ne? Mě by třeba do takových akcí nikdo nedostal ani za milion. Nikdy! Jsem typ člověka, co je pro něj adrenalin i jízda výtahem
Kdyby je provozoval můj chlap, nevadilo by mi to. Nejhorší jsou mužský bez koníčků. Sice bych se o něj bála, ale nemluvila bych mu do toho. Kdyby byl můj manžel, vyžadovala bych pojistku. Můj přítel má taky jednoho nebezpečného koníčka. Zezačátku jsem trnula, teď už to beru v klidu. Nebudu mu to přece zakazovat, když je to jeho vášeň. Ve chvílích, kdy se tomu věnuje, já se věnuju zas svým zálibám. Nebo se válím na gauči a koukám na televizi
Žádnej problém nemáme.
jastura — #34 a zkusila jste to nekdy? pokud lezete zodpovedne, se zodpovednyma lidma, tak se tam citim bezpecneji, nez na ulici, kde do mne porad nekdo vrazi, muze mi prejet nezodpovedny ridic, spadnout na mne ledaccos ze strechy .. ja se treba bojim vic jezdit autem, nez letadlem. ridicak ma kdejaky blazen, na letadlo musite projit zdravotni prohlidkou, testama (mnohdy i psychotesty) a stejne neni jiste, zda licenci dostanete.
Anai — #30 A stojí mu to za to aspoň? Vydělává tolik, že si bude moct za pár let hodit nohy na stůl a užívat si vydělaných milionů?
heligona — #32 Je rozdíl lézt po skalách a jít po ulici. Jedno je prostě nebezpečnější více a je tedy větší pravděpodobnost, že se něco stane. Na rogalo by mě taky nedostal. Na skálu klidně polezu, toho se nebojím - teda pokud nejsem prvolezec a jistí mě zodpovědná osoba, ale lítat ve výškách a skákat z helikoptéry, to nikdy.
Jsem schopná pochopit ty, kteří toto prostě dělat nepůjdou ať už kvůli strachu nebo prostě proto, že je to vůbec neláká a nezajímá. Určitě bych ale netvrdila, že lozit po skále je stejně nebezpečné, jako jít po ulici..
co je na tom? tak horolezim, litam letadlem. mozna je dobre to zkusit, pak bych vedela, o cem to je. nebo si s nim promluvit o svem strachu.
jastura — #24 tak to radši ať vůbec nevychází z domu
Adrenalin se u nás pěstuje v podobě motokrosu už asi 20 let.První to byl manžel,potom syn a teď opět manžel.Přežíváme,užíváme si celá rodina a vůbec je to fajn být každý víkend od jara do podzimu někde pryč.
OlgaMarie — #13 Jeho generál v jednom nejmenovaném evropském městě prý ho nutí takhle pracovat, prý v tom městě takhle pracují všichni. Je fakt, že když tam byl na začátku kariéry na stáži, asi před 5 lety, v sedm večer skončil v kanceláři a šinul si to do horních pater do pokojíčku. Potkal ho jeho tehdejší přímý šéf a ptal se, kam jde. Když řekl, že spát, tak dostal odpověď, že ve firmě se přece pracuje do 11 večer! Mělo ho to varovat... oni zaměstnávají minimum lidí a vysávají je do mrtě...
Suzanne — #15 On tvrdí, že musí pracovat, protože někdo tu práci udělat musí, že to není napořád... no a pak tvrdí, že jedině u PC si odpočine, že nemá už sílu dělat něco jiného (to, co dříve - kultura, společnost, sport, zábava). Akorát ty dovolené - brzy tu vyjde cestopis na pokračování, no tak ty jsou skutečně nádherné.
hlavně si to ujasni ještě před tím, než si s ním pořídíš děti
átéčko — #25 Jo to je taky řešení, a nejlepší na tom je, že až se ho budeš chtít zbavit, je to tak snadný
lehce si pohrát s brzdama 