Hádky o dědictví bývají častým námětem filmů i literárních románů, čteme o nich v bulvárním i klasickém tisku, ale málokdo z nás si uvědomuje, že se tento problém může brzy týkat i jeho samotného. Dědeček je na pravdě boží a sup už krouží nad barákem...
Nabízím vám dnes příběh jedné obyčejné české rodiny, kterou nadobro rozeštvaly spory o dědictví po zemřelém dědečkovi, jak ho vnímala tenkrát sedmnáctiletá Martina...
Martininy vzpomínky
Vždy jsme bývali veliká rodina. Na rozdíl od tátovy strany, kde se příbuzenstvo moc nestýkalo, my se vídali pravidelně - na narozeninových oslavách, na Vánoce i Velikonoce. Bylo nás celkem deset: my čtyři, čtyřčlenná rodina mého strýce a babička s dědou. Ne, že bychom se vždy obešli bez hádek, existovalo několik problematických témat, které nebylo dobré vytahovat, ale jinak, co si ze svého dětství pamatuji, panovala povětšinou dobrá nálada. Vše se změnilo, když náš děda - hlava rodiny, jak se patří - nečekaně zemřel. Zatímco jiné rodiny taková tragédie spojí, tu naši nepochopitelně rozbila.
Potíže začaly necelého půl roku po pohřbu, abych byla přesná, tak potíže samy od sebe nezačaly, ale začal je vytvářet náš strýc (mámin bratr). Nejprve dělal potíže ohledně chalupy, která byla podílově rozdělena mezi babičku, nás a jeho (2/5 máma, 2/5 strýc a 1/5 babička). Začal nám určovat, kdy tam můžeme jet a kdy ne, zakazoval nám brát si s sebou přátele (dodnes si pamatuji scénu, kdy vletěl k nám do bytu a křičel na mě, tehdy dvanáctiletou, co že si to o sobě myslím, když si chci na prázdniny s babičkou vzít s sebou spolužačku - skončilo to tehdy tím, že já se rozplakala a máma ho vyhodila z bytu, ať se vrátí teprve tehdy, až se uklidní). Potom napadl dědečkovu závěť poprvé, kvůli zlatému prstenu, který dostal děda od svého otce. Dědeček si přál, aby se prsten prodal (protože byl kvůli své hodnotě i vzhledu nenositelný) a částka se rozdělila mezi nás - čtyři vnučky. Strýc ale trval na tom, že se prsten musí dědit po mužské linii a že ho chce, že má na něj nárok a že jinak nedá. Babička jeho nátlaku tehdy ustoupila a prsten mu dala (i když s nelehkým srdcem, že koná proti manželově vůli).
Strýc pak přiostřil a napadl závěť, protože nezmiňuje vnitřní zařízení babiččina bytu (jen pro názornost - stará televize, mikrovlnka, lednice a mixér bylo asi to jediné, co tam má nějakou cenu). A aby toho nebylo málo, neustále psal babičce vyčítavé a obviňující dopisy, kterými ji deptal natolik, že se málem psychicky zhroutila a musela dlouho brát prášky na uklidnění a na spaní (navíc je babička kardiak a jakýkoli stres by ji mohl zabít, což on dobře ví). Potom ještě otevřel závěť kvůli dědově autu (starý oježděný favorit), a nakonec i kvůli chalupě. Většinu soudních sporů sice prohrál, ale nedovedete si představit ten nekonečný kolotoč notářských i soudních jednání, oceňování majetku, jeho věčné odvolávání a hlavně nekonečné řady nenávistných dopisů adresovaných mámě, ale hlavně babičce, jeho matce.
Vše se táhlo asi pět let a všechny nás to děsně vyčerpalo. Nakonec ho babička musela vyplatit několikatisícovou částkou kvůli vnitřnímu vybavení bytu, chalupa mu spadla do klína - už jsme neměli sílu se bránit, a z auta se stal nepojízdný vrak.
A ještě pro názornost, zatímco máma se chvíli před dědovou smrtí rozvedla, takže byla samoživitelka dvou dětí zaměstnaná ve státní správě, a babička žije z důchodu, strýc je velký podnikatel s vlastní vilkou a dvěma luxusními auty. Jsem strašně ráda, že už je vše za námi - je mi sice líto naší krásné roubenky, protože jsme v ní nechali velké množství krásných vzpomínek, ale hlavní je, že už je konečně klid a babička může pokojně stárnout. I když, dá se vůbec být pokojná, když už 6 let neviděla své vnučky a musí dožívat s vědomím, že její vlastní syn se obrátil proti ní? A to jen kvůli penězům, které nepotřeboval...
Nový komentář
Komentáře
Ano, už jsem se mockrát přesvědčila, že kdo má hodně, tak chce stále víc a víc a pořád má málo .
Někdy mám pocit, že ty peníze snad zatemňují mozek.
Už několikrát jsem přemýšlela, jestli lidé, kteří vyhráli balík peněz, jestli jim to přineslo štěstí nebo jsou na infarkt.
Kdo má hodně chce ještě víc,ale i na něho jedou dojde
Boží mlýny melou pomalu,ale jistě.
sestra se několikrát pokusila ze mne vymámit peníze,nepodařilo se jí to,tak zapoměla,že žiju.
Takových případů je. Každý zná nějaký ze svého okolí nebo rodiny a to je pak horší. Pouta se přetrhají a nová cesta-důvěra se buduje tak těžce... většinou se už neobnoví.
bohužel toto není jediný případ, zdaleka!
ivetinkav — #17 To je tak pěkný názor.
Astřička — #28 Babičky Ti líto být nemusí, vybrala si sama oporu na stáří.
Zuzice82 — #22 To je česky?
Pentlička — #18 Na tom bohužel něco je. Setkávám se s tím, že čím více peněz člověk má, tím víc hrabe a hamouní. Mámina známá, mámin šéf, můj šéf...
Taky znám.
Každý je ovšem zastánce toho, že pravda je na jeho straně.
Nejradši mám pak hlášku, že se to může stát jen v ČR, že se to v Americe, Švédsku a jiných zemích nestává, že lidi jsou tam jiní...
Ty příklady znám ale i odtamtud, lidské povahy jsou stejné všude.
Bohužel u nás též bylo peklo... po smrti dědečka se jeho starší bratr najednou vyjádřil, že měli s dědou vše napůl - pily, cirkulárku, čerpadlo atd. Přitom jsme jasně věděli, že cirkulárku vyráběl děda sám, no děs. Mé tetě málem vylítlo z pusy, jestli náhodou neměli napůl i babičku... Fakt to bylo nechutné
O nic bych se neháhala a nesoudila
. Myslím tedy hmotné statky. Dědictví a tak.
Hmm, je to jak u nás. Děda vlastnil starý baráček, kde bydlel s babičkou. Strýc si usmyslel, že si postaví přes silnici nový barák, ale bohužel je levý na ruce a můj taťka je takový Ferda mravenec, práce všeho druhu. Takže někdo s prarodičů vymyslel, že když táta strýci barák postaví, tak dostane baráček po rodičích. Vzhledem k tomu, že naši bydlí v bytovce, tak počítali s tím, že jednou si domek nechají jako chaloupku, popř. na důchod tam půjdou bydlet. Jenže děda zemřel a babička i se strýcem tátovi barák upřeli. Prý to měl děda napsat... vlastní matka se postavila na stranu "chudáka" neschopného syna a z druhého udělala blbce.
Já jako vnučka měla k babičce blízko, ale tohle mě opravdu naštvalo, takhle křivda na taťkovi. Takže vztahy se porušily, už je to 8 let, co jsem nikoho z tý rodiny neviděla. Mrzí mě to, babička je stará a nevím jak dlouho tady ještě bude, ale holt se o ní musí postarat ten "lepší" syn, nedá se nic dělat.
Naštěstí jsem nic takového u nás nezažila. Když zemřela babička, byli jsme smutní, po pohřbu jsme s dědou pojedli, ale nevím, že by někdo řešil, co si vezme. Předpokládám, že to rozhodl děda a nejspíše si to důležité vzala nevlastní teta, kterou babi s dědou vychovali a u níž teď děda bydlí
. Milovala babičku (to samozřejmě všichni) a byla jí z rodiny nejvíce na blízku, takže to bylo správné
. Neumím si představit hádat se o majetek, který mi nikdy nepatřil. Kdyby se s rodiči nedejbože něco stalo předpokládám, že byt dostane brácha (já bydlím v městském a ségra má družstevní byt, takže my ho nepotřebujeme). Peníze by si vzal asi ten, který je nejnutněji potřebuje, takže asi brácha, protože zatím studuje. Vím, že se sourozenci se hádat nebudeme - to jsme si odbyli jako malí
V přítelovic rodině to bylo něco jiného. Jeho maminka zemřela ve stejný den, co její otec. Přítelova teta (ségra od jeho maminky) a její rodina vlastní dědův barák - byl na ně přepsán za života, ale veškerý majetek v domě měl být předmětem dědického řízení. Vše zapřeli a staré (snad už muzejní) řezbářské a jiné nářadí, prostě vše co mělo cenu ihned pobrali a schovali nebo si odvezli do Německa, kde žijí. Pořád brečí, jak se musí vracet starat se o barák, co je tady u Opavy, že jim nidko nepomůže, že nemají peníze. Přítel se naštěstí nechtěl hádat a já si ho za to vážím. Dostal 10tis. co byly určeny výslovně jemu, podepsal papír, že je převzal a nechce se s nimi stýkat více jak jednou za rok.
Neco takoveho je snad v kazde rodine. Aspon v kazde rodine co ja znam. Jsou to jenom veci. Stejne by se mel kazdy postarat a zabezpecit sam sebe a necekat na dedictvi. Kdyz nahodou nekdy neco dostanu tak budu velmi mile prekvapena a kdyz ne tak je to taky fajn. Jsem samostatna a stojim na svych nohach. Nestalo by mi to za kazeni rodinnych vztahu....
penize?-škoda že lidí tomu tak podlehájí.
jak jde o prachy, tak jdou rodinné vztahy stranou
trošku mi tenhleten strýc připomíná hamižnou Vondráčkovou, jak se soudila s Kubišovou
Bohužel se přidávám ke smtuné statistice prachy člověka změní je to masakr každy se jen bije do srdce že chce jen to na co má právo, ale vždy ten majek co zdědíte naptřil vám tak jakými právy se tu každý phání nikdo si pořádně nevidí do pusi je to velice smutné a myslím že je to témeř každá druhá rodina