„S Filipem jsme se potkali při otvíračce jedné restaurace u nás ve městě. Vytáhla mě tam kamarádka, která se už nemohla koukat na to, jak se po rozchodu pořád trápím a nechci chodit mezi lidi. Nakonec jsem byla ráda, že mě přemluvila a jsem ji dodnes vděčná. Jinak bych se neseznámila se svou velkou láskou,“ začíná vyprávět Martina.
Foto: Shutterstock
„Filip mě uhranul nejen nebesky modrýma očima a úsměvem s dolíčky, ale také svým galantním chováním a samozřejmě také naprosto skvělým jídlem, které připravil. Je totiž šéfkuchařem s velkým talentem. A já se do něj zamilovala na první pohled. Byl strašně milý a vtipný a vyzařovalo z něj něco tak úžasně pozitivního, co jsem u žádného chlapa předtím nezažila. Prostě to nebyl žádný nudný a strojený panák v dokonale padnoucím obleku, kterých jsem jako manažerka potkávala spoustu. Nemohla jsem tedy na něj přestat myslet a do restaurace se nakonec vydala znova, tentokrát sama. Číšníkovi jsme po jídle řekla, ať vzkáže šéfkuchaři, že jídlo bylo opět luxusní. A tak trochu jsem doufala, že se vrátí s nějakou reakcí. Přišel nakonec osobně a bylo vidět, že mě taky rád vidí. A tak jsme se domluvili, že se potkáme jiný den po práci. A nezůstalo u jednoho rande. Zabouchli jsme se totiž oba až po uši. Zní to jako krásná pohádka, ale ta se většinou v životě často neodehrává. A tak i náš vztah musí překonat překážky."
„Ty nesložitější a těžko překonatelné jsou bohužel v mých rodičích. Když jsem jim o Filipovi poprvé básnila, nenechali mě ani domluvit a máma mě hned přerušila otázkou: A čím se ten tvůj Filip vlastně živí? Řekla jsem jim, že je naprosto úžasný kuchař. A začala jsem popisovat jeho nejlepší speciality… Jenže máma mě vůbec neposlouchala. Viděla jsem jen její zklamaný a naštvaný obličej. A jen dodala: „No, to sis vážně vybrala. Taková vzdělaná holka. O čem se proboha budete bavit? Vždyť máš mnohem na víc! Nechápu, proč ses rozešla třeba s tím fajn právníkem?“ Byla jsem v šoku. I když jsem věděla, jak jsou moji rodiče někdy povrchní a spoustu lidí nespravedlivě odsuzují, v tomto případě mě to vážně ranilo. Filip je vzdělaný, opravdu schopný a úspěšný kuchař i podnikatel, ale pro naše to prostě není dost. Jako kdyby vysokoškolský diplom byl zárukou kvalitního člověka a pro mě ideálního partnera. Vůbec je nezajímá, že ho miluju a jsem s ním šťastná. A ten právník byl mimochodem hrozný žárlivec a manipulátor, ale to moje máma slyšet vůbec nechtěla."
„Nakonec jsem naše přemluvila, aby se mnou do jeho restaurace zašli a aspoň ho poznali. Sice se snažili mile konverzovat, a dokonce i pochválili celé menu, ale jejich postoj se nijak nezměnil. Jasně, jsem dospělá a můžu si dělat, co chci a na rodiče se vykašlat. Ale neumím to. Taky mi na nich záleží. Potkala jsem sice úžasného člověka, který mě dokonce nedávno požádal o ruku, ale je mi jasné, že oni mi žádný sňatek neschválí. A že klidně na žádnou svatbu nepřijdou. Vážně nevím, co mám dělat,“ uzavírá zoufale Martina.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Nepřijdou, neodejdou. Jednoduché. Martina je dospělá a měla by se tak i chovat.
Čím jsou ti rodiče? Nejvíc si považují vzdělání právě nevzdělaní lidé. VŠ diplom nedělá z člověka lepšího člověka. Víte, kolik znám absolutně blbých inženýrů? Dvě inženýrky, dcery mého bratrance, obě mají diplom pověšený na stěně. Je jim k ničemu, protože nikdy nic nedělaly ani ve svém oboru ani nic jiného. Díváte se někdy na vědomostní soutěže? Vyhraje třeba mašinfíra nad právníkem. Proč? Protože ten právník už má mozek úzce zaměřený na svou profesi. Rodiče jsou snobští omezenci.
He...to jsou ti rodiče, co pro dcerušku/synáčka není nikdo dost dobrý. Opačný extrém je, když se zas v tom partnerovi svého potomka úplně vzhlédnou a pak zas nadávají, nebo dělají scény, když se s ním potomek chce rozejít... jako kdyby s ním žili oni a ne ten potomek.
Zrovna mám takhle sednáctiletého milence. Jeho máti ho chudáka tak hlídala, že moc hezký a milý kluk nikdy nezažil ani pusu, protože musel být do osmi doma a takové totální blbosti. Mamince se žádná holka pro synáčka nikdy nelíbila a i kvůli kamarádkám měl doma brutální výslechy. Výsledek je ten, že se mu začali smát kamarádi, že je nepolíbený panic a kluk z toho psychicky v háji a to vyřešil po svém. Kdyby paní matinka věděla, že její kouzelný synáček má poměr se ženskou skoro tak starou jako je ona, tak jí asi rovnou vezou směrem Bohnice:D...
Tak samozrejme muze Martina poslechnout rodice a byt nadosmrti sama, nebo chodit se snobama, co ji vybere matinka, nebo se muze zachovat jako svobodny dospely clovek a rozhodnout se sama. Co s rodici, pro ktere je hodnotou car papiru, misto stesti vlastni dcery? No a pokud to nevyjde? No boze, tak to vyjde s jinym. I tohle je zivot
Mimochodem, měla bych dilema. Na jednu stranu je kuchař fajn - pokud on bude vařit a já nebudu muset. To bych brala. Jenže on může říct, že toho má dost v práci, doma že to dělat nebude, ale pak cokoli bych doma uvařila já, tak by bylo pravděpodobně špatně, protože neznám ty profesionální postupy a vařit mě nebaví. To bych fakt nechtěla, abych potila krev u plotny a kuchař profesionál to pak šel seškrábnout z talíře do wc, protože mu to nebude dost dobré. To bych si napřed chtěla ujasnit, jak tohle bude ve společné domácnosti fungovat. Už jsem to jednou zažila a to ten chlap nebyl profík, jen kuchař amatér, ale stejně jsem pro něj dobře neuvařila ani čaj.
No a je někam nějaký spěch? Nemůže ta svatba chvíli počkat? Není tam zmíněno, jak dlouho se Martina zná s kuchařem, ale dělá to na mě dojem, že to je celkem krátká doba. Vždyť spolu můžou dál normálně chodit, zkusit se lépe poznat, zkusit si bydlet spolu, k tomu všemu rodiče nepotřebují. Na svatbu je dost času. Ani tak nejde o to, že to rodiče "neschválí", spíš bych se ptala, jak dlouho to Martině trvalo, než přišla na to, že je její bývalý přítel právník žárlivý manipulátor, a jestli si náhodou znovu nevybrala podobný typ muže, jako se to často stává. Chodit s chlapem natruc rodičům by bylo taky dost krátkozraké, jen proto, aby láska překonávala překážky. Diplom a titul samozřejmě není zárukou ničeho (ostatně jestlipak mají ti rodiče též diplomy a tituly?), ale bezhlavě se hrnout do manželství, protože on je "naprosto úžasný", to taky není úplně ideální.
Proč si někteří lidé myslí že když někdo nemá vysokou školu je nějak méněcenný nebo hloupý a není se s ním o čem bavit. V tomto případě jde o skvělého kuchaře a to je snad taky umění a znalost gastronomie. Martina se musí sama rozhodnout co chce. Buď bude šťastná se skvělým mužem který nemá vysokou a nebo se trápit s nějakým vysokoškolákem jen aby udělala rodičům radost. Je to její život a měla by si ho uspořádat podle sebe.