Nic už nebude jako dřív
Ten den pršelo. Bylo mi to jedno. Nevnímala jsem nejen počasí, ale ani nic z toho, co se kolem mě děje. Hustý černý závoj se mi lepil na obličej a milosrdně mě chránil před skutečností, kterou jsem si pořád odmítala připustit. „Mami, prosím,“ zašeptala dcera a nenápadným gestem ukázala na zeminu, která se vršila vedle vykopaného hrobu, do kterého byla spuštěna černá rakev. Apaticky jsem přikývla a zaryla nehty do mazlavé, studené hmoty. V ten moment mi došlo, že Františka, muže, se kterým jsem prožila báječných dvacet sedm let, už nikdy neuvidím, nepohladím, nechytnu za ruku, už nikdy se spolu nebudeme smát, hádat, usmiřovat, milovat... Nepopsatelná bolest, a určitě i silné utišující léky způsobily, že si z pohřbu, ale i z následujících dnů skoro nic nepamatuju. „Už s tím, mami, přestaň! Nemůžeš do sebe do konce života sypat kvanta léků a zapíjet je vodkou! Mně je stejně strašně jako tobě, ale vím, že tohle není řešení! Táta tě moc miloval a byl hrdý, že pomáháš lidem, že zachraňuješ životy. Tak v tom pokračuj!“ Podívala jsem se na Lenku, ale její obličej mi kamsi odplouval. V žilách mi kolovala, jako každý den od pohřbu, antintidepresiva a vodka. „Druhým pomáhám, ale Františkovi jsem pomoct nedokázala! Nech mě být! Chci být sama!“ Motal se mi jazyk a mozek, po tom svinstvu, které jsem do sebe hrnula, přestával fungovat. „Nikoho z nás by nenapadlo, že táta, který byl zdravý, sportoval, nekouřil, zemře na infarkt! A nemohl mu, bohužel, pomoct nikdo! Byl mrtvý dřív, než pro něj do práce přijela záchranka. Jsi doktorka, tak se přestaň nesmyslně obviňovat, skonči s tou sebedestrukcí a jdi do práce!“


Přišla jsem o všechno
Díky dceři jsem se vzpamatovala a vymanila se ze začínajícího návyku na lécích i alkoholu, a nastoupila jsem opět do práce. „Jsem rád, že jsi zpátky! Kdybys cokoli potřebovala, jsem tady!“ Honza, primář našeho oddělení, mě objal. Za těch dvaadvacet let, co jsme spolu pracovali na oddělení LDN, se mezi námi vytvořilo pevné přátelství. Čas ubíhal zběsilým tempem a do Vánoc chyběly dva týdny. Nechtěla jsem je slavit, ale dcera, ač jí bylo šestadvacet, byla zásadně proti! „Táta Vánoce miloval, tak už kvůli němu je slavit budeme! Upečeme vanilkový rohlíčky, nazdobíme stromek, uděláme pekáč salátu, nasmažíme horu řízků... Prostě budeme dělat všechno stejně, jako když byl táta s náma.“ Dala jsem Lence zapravdu, jen jsem ji požádala, aby neutrácela peníze za dárky. Dcera na to reagovala smíchem, a jako kdybych nic neřekla, zeptala se mě, čím by mi udělala radost. Předstírala jsem, že nad tou otázkou přemýšlím. „Kdyby sis konečně vzala Petra! Chodíte spolu pět let a pořád nic.“ Objala mě a já cítila každým pórem, jak moc ji miluji! Měla jsem už jenom ji!

Byla sobota a do Štědrého dne zbýval týden. Z černé oblohy od rána padal sníh s deštěm a na silnicích se tvořila námraza. „Copak nevidíš, jaká je venku čina? Ve sklepě máme umělý stromek, a když ho pěkně nazdobíme, bude od „pravého“ k nepoznání. Nejezdi nikam, prosím tě o to!“ Dcera si pohrávala s klíčky od auta a trpělivě se na mě usmívala. „Hlavní silnice jsou posypaný a navíc mám nový zimní gumy. A k hajnému je to jen deset kilometrů. Na oběd jsem doma.“ Objala mě, dala pusu a byla pryč... O pár hodin později jsem se dozvěděla, že NAVŽDY! „Je nám to moc líto... smyk...do stromu... na místě mrtvá...“ Přišla jsem o všechno. Nic už nemělo smysl. Neměla jsem pro koho žít. Otevřela jsem okno a skočila...
 
Já to vzdala, mé okolí ne
Následující dny a týdny se mi slily do černé lepkavé mlhy. Co se dělo dál, vím z vyprávění druhých. Týden v umělém spánku, tři složité operace, dlouhodobý pobyt v nemocnici a poté na psychiatrii... Domů jsem se vrátila na jaře. Byla jsem vyhaslá, unavená životem. Ztratila jsem zájem o všechno a o všechny a začala zase pít. Když se mi nepodařila sebevražda, rozhodla jsem se, že se upiju k smrti. Nebrala jsem telefony a nikomu neotvírala, ale tentokrát bylo bušení na dveře tak silné a neodbytné, že jsem to nevydržela a otevřela. „Ahoj, jdu se podívat... No nazdar, ty vypadáš! Tušil jsem, že jsi na tom zle, ale že tolik…“ Honza si rychle svlékl kabát a dostrkal mě do obýváku, kde mě usadil do křesla. Po dlouhé době jsem cítila nějakou emoci – ano, styděla jsem se. Chtěla jsem mu říct, že jsem v pohodě, ale nenechal mě domluvit a skočil mi do řeči. „Jo, to vidím! S chlastem končíš, na to dohlídnu! Je mi strašně líto, co tě potkalo, ale odmítám se dívat, jak se pomalu zabíjíš. Žiješ, tak dělej to, pro co jsi tady – pomáhej druhým! Jedině v tom najdeš smysl života!“ Ochable jsem mávla rukou a s námahou ze sebe vysoukala pár vět. „Nic nemá smysl! Nemám nikoho. Moje máma, Františkovi rodiče, a teď Lenka... všichni jsou mrtví, jen já, sakra, žiju!“ Honza mě chytl za ramena a silně se mnou zatřásl. „Přestaň, Marto! Myslíš si, že jsi jediná, koho potkaly takový tragédie?! Pořádně se kolem sebe rozhlídni a uvidíš, kolik je kolem nás bolesti, krutosti a utrpení! Složila jsi Hippokratovu přísahu, tak se jí řiď!“
 
Našla jsem smysl života
Díky obětavé pomoci Honzy a dalších kolegů a přátel, jsem se počátkem léta vrátila ke své profesi. Oddělení LDN je smutné oddělení, ale já na něm našla nový smysl života! Nejen díky své práci, kterou miluji, ale díky náhodě, která doslova změnila můj život. Hned první den, kdy jsem nastoupila do práce, mi Honza řekl: „Pan Horáček je tady čtyři měsíce a vzal si do hlavy, že umře. Zkus s ním promluvit, máte hodně podobný osud.“ Ano, byl mezi mnou a starým pánem sedmadvacetiletý věkový rozdíl, ale osud jsme měli takřka stejný. Byl vdovec a před pěti měsíci se mu při autonehodě zabil jediný syn i s celou svou rodinou. Třeba že jsem se zařekla, že Vánoce už nikdy slavit nebudu, osud rozhodl jinak. Mezi mnou a panem Horáčkem postupně vzniklo vzácné přátelství. Našla jsem v něm otce, kterého jsem nikdy nepoznala a on ve mně dceru, kterou nikdy neměl. Když mě na Mikuláše chytl za ruku a řekl mi: „Vánoce jsem měl vždycky moc rád. Neumím si představit, že je už nebudu nikdy slavit. Že budu o Štědrém večeru sám,“ věděla jsem, že všechno bude jinak! Že ani on, ani já už nebudeme sami. A nejen o Vánocích!

Reklama