„O dítě se snažíme tři roky a dlouho jsme si s manželem nechtěli připustit, že by mohla být někde chyba. Brali jsme to tak, že někomu to prostě trvá déle. Jenže roky ubíhají a dva roky neúspěšného snažení už nám přeci jen přišly trochu dlouhé, a tak jsme navštívili odborníky,“ popisuje Nikola.
Lékařka na reprodukční klinice páru nejprve doporučila inseminaci. Absolvovali několik pokusů, ale ani jeden bohužel nevyšel. Manželé jsou z toho už zoufalí a chystají se na umělé oplodnění in vitro. Ani v tomto případě ovšem samozřejmě nemají jistotu, že to vyjde. Nápor na psychiku ještě zesiluje jejich okolí, které oznamuje jedno těhotenství za druhým.
Foto: Shutterstock
„Jedna kamarádka je ve třetím měsíci, druhá má před porodem a třetí má doma měsíční miminko. Ještě jsem se na něj ani nebyla podívat, protože se bojím, že to nezvládnu. Je mi smutno i z fotek, které nám posílá do společného chatu, a přestože už mě několikrát zvala na návštěvu, vždycky jsem se na něco vymluvila,“ říká Nikola.
Ta moc dobře ví, že za její problémy nikdo nemůže, ale to, že se ostatním párům daří, ji velmi zraňuje a nedokáže to tak úplně zakrýt. „Nedávno mi další ránu zasadil brácha. Se ženou o dítěti nikdy moc nemluvili, spíš to vypadalo, že zůstanou bezdětní, aby mohli cestovat a žít podle svých představ a bez omezení. No a na poslední rodinné oslavě z nich vypadlo, že čekají miminko. Rozhodli se tomu dát volný průběh a vyšlo to hned napoprvé. Nezvládla jsem to a s brekem jsem utekla, takže si teď polovina rodiny myslí, že jsem závistivá mrcha. A asi jsem. Nemůžu si pomoct, vím, že moje pocity jsou špatné, ale nepřeju jim to. Těhotná mám být já, když si to tak moc přeju a už tak dlouho se snažíme,“ svěřuje se žena.
Nikola zažívá hrozné chvíle i kvůli neempatickému okolí. Když potká bývalou spolužačku nebo někoho známého, často se řeč stočí na děti a mnozí se podivují nad tím, jak to, že Nikola s manželem ještě žádné nemají. „Cítím se v tu chvíli, jako kdyby mě někdo bodal do zad,“ uzavírá.
Zdroje: respondentka Nikola
Čtěte také:
- Manžel mě přemluvil k velké rodině, teď nás opouští kvůli devatenáctce, svěřuje se Pavlína (43)
- Dula versus porodní asistentka. Jedna při porodu pomůže, druhá ho může sama vést
Nový komentář
Komentáře
Nevim, jestli je mrcha, ale nešťastná je určitě. Touha po dítěti je u většiny žen velice silná a když se nedaří, ovlivní to prakticky každou sekundu života. A ruku na srdce, hodně těhotných a novopečených matek má extra sníženou empatii k těm, kterým se nedaří. Ve svém štěstí nevidí ostatní. To, že se okolí, ideálně přesně ti, kterým je po tom velké houby, věčně vyptávají, je jen bolestná třešnička na dortu. Okolí dokáže být na ránu lopatou. Nikdy jsem nepochopila, co je komu do cizích děloh :). Dotazy na děti slyšela moje sestra tisíckrát, ona je ovšem osoba, která neváhala poslat kohokoliv tam, kde slunce nesvítí, tuším, že jedna teta s ní doteď mluví, a to čeká sestra svoje čtvrté. U mne byly dotazy jak z časopisu. První dítě: už na to máš věk, já v tvém věku už měla dvě. Druhé dítě: měli byste pořídit XY sourozence. Potom už se dotazy otočily. Třetí dítě: ty jsi zase těhotná? Ale to tedy brzy po YX. Máte na to? Čtvrté dítě: Neplánované, nehoda, viď? Pátý a poslední potomek: nejste normální, kdo vás bude živit, ty už nikdy nepůjdeš do práce, budete na dávkách, nehodám se dá předcházet. Už nikdy nebudeš mít na nic čas, chudák planeta.... A tak podobně. Většinou z rodiny :D. Že o prvních narozeninách každého potomka začínám v práci na částečný úvazek, a žádný stát nás neživí, to už není zajímavé téma vzdálené přízně :).
My to zkoušeli půl roku a nic, naštěstí!! Pak jsme jeli z výletu a říkáme si,jaké by to bylo s miminem. Ještě než jsme byli doma jsem si nechala předepsat znovu prášky. Máme v této době dost se postarat o sebe. A já o dítě nestojím. Partner už svoje má. Můj život by s dítětem skončil. Mám ráda svůj život s mou životní láskou. Dítě by byl obtěžující element. Zničený život.
Ta pisatelka neuvádí, kolik má roků a kolik roků má její manžel. Všimla jsem si, že se v současné době dlouho čeká na založení rodiny a pak bývá často pozdě. Ta poznámka: "Těhotná mám být já" - ta o určitém dílu závisti vypovídá. Navštivte psychologa, vypisováním intimních problémů na veřejnosti nic nevyřešíte.
"...nepřeju jim to. Těhotná mám být já..."
No, tak možná proto nejsi těhotná a ještě dlouho nebudeš, pokud vůbec, protože k takové mrše žádné dítě nechce
Bohužel dneska je taková tendence na jednu stranu na sebe vyslepičit kde co, takže svět díky sociálním sítím má přehled o všech možných detailech života druhých a na stranu druhou mají lidi zbytečné tendence mlčet o zásadních věcech a být kvůli nim příliš vztahovační. V životě je tolik negativního, že by lidi pomalu nemohli mluvit o polovině věcí, které se jich bezprostředně týkají. Konkrétně k neplodnosti, která je dneska dá se říct běžná. Plno zdravě vypadajících lidí ty děti mít z různých důvodů nechce nebo nemůže. Takže blízkým lidem klidně říct, snad se jednou taky dočkáme, děláme, co můžeme. Na cizí lidi a jejich blbé narážky a dotazy bych buď nereagovala vůbec, nebo bych jim řekla, a to máme dneska hezky, hned jsou lidi na sebe milí a ne jedovatí, teda většinou. Není tragédie děti nemít, tragédie je, když jim jako malým odejde rodič na zhoubnou nemoc. Jasně, že když se všude kolem vás rodí děti a vy je taky chcete, že to na vás má dopad. Ale stojí to za to, vytvořenou hradbou mlčení přijít o všechny kontakty s příbuznými a kamarádky? Naopak byste toho měla využít a navštěvovat je. Až budete mít dítě, budete krásné informována a připravená, co je optimální pořídit a kde to sehnat. Co dítě užije a co je úplně zbytečné. Když budete sedět doma a nebudete s lidmi udržovat návštěvy a setkání, budete koukat nad svým miminkem jako pero z gauče a nebudete si vědět rady.
Na té reprodukční klinice nemají psychologa či co? Tohle zrovna je místo, kde bych nějakého očekávala.
Jinak by všeobecně velmi pomohlo, kdyby se každý staral o své, a ne o cizí záležitosti. Nechápu, co je komu do toho, jestli Nikola má nebo nemá dítě a proč. To je osobní věc, vychovaný člověk se na to neptá, stejně jako se obvykle nezeptá na kvalitu ranní stolice. Když se zeptá, nebo jinak otravuje s připomínkami, že všichni mají děti, tak proč Nikola ne, může být zaslouženě odeslán do míst, kde slunce nesvítí, podruhé se už ptát nebude. 
Na sociální sítě a na fotky cizích mimin se dá nedívat, to zas je na Nikole, aby se tomu vyhnula, pokud jí to vadí. 
A proč své rodině a nejbližším přátelům prostě neřekne, jak to je? Že se nedaří mít dítě, že to není nic osobního? Je to lepší než tyhle výlevy bez kontextu, který si každý může pobrat po svém... známá taky otevřeně řekla, že prostě se jim nedaří, že podstupují u lékaře kroky s početí, apod. Nikdo ji neodsuzoval - naopak jsme ji všichni podporovali - obzvláště ve chvílích, kdy ji po dávkách hormonů bylo špatně a v práci jsme si část práce zvaly na sebe za ní. Chápu že ne každý je otevřený takto širokému okolí, ale tajit něco svým nejbližším přátelům nebo rodině? Podle mě hloupost. Třeba by se jí sdílením potíží ulevilo naopak...