Zdroj: Wikipedia
Filozof, astronom, vojenský pilot, cestovatel, politik, diplomat, hrdina… Milan Rastislav Štefánik (1880-1919) toho za svůj krátký život stihl opravdu hodně a život měl ve svých necelých 39 letech ještě před sebou. Notoricky známý prvorepublikový portrét Štefánika v modré uniformě generála francouzské armády jako okouzlujícího muže je vyretušovaný a notně zidealizovaný. Ve skutečnosti byl tento všestranně nadaný, vpravdě renesanční člověk s ukázkovým aristokratickým vystupováním menší drobné postavy, měřil pouhých 168 centimetrů. Jeho tvář byla poznamenána prodělanými neštovicemi a malinko se mu začínala tvořit pleš. Miloval ženy a byl jimi milován a hýčkán. Jak to, že imponoval tolika ženám a ne zrovna ledajakým? Muselo z něj vyzařovat neskutečné erotické kouzlo. Ačkoli pocházel z velmi chudých poměrů, přitahovaly ho ženy z vybrané společnosti. Tradovalo se, že po jeho smrti za něj drželo hluboký smutek na padesát žen v Itálii a Francii.

Díky ženám, které pro něj ztrácely srdce a mnohé mu pomáhaly i finančně, se mu otevíraly dveře do těch nejvyšších kruhů. Tvrzení, že by bez něj naše republika nevznikla, rozhodně není fráze! Byl skvěle jazykově vybavený, měl vybrané chování, uměl vyjednávat. Byl to on, kdo otevíral Masarykovi a Benešovi dveře dál …

Kdo byla ona dáma, která získala jeho srdce a s níž si plánoval zestárnout? Giulliana Benzoni (1895 – 1982), neteř ceremoniářky na královském dvoře Savojských, popsala osudné setkání i následující milostný vztah ve své knize Život rebelky.

Za všechno prý mohlo římské počasí. Když ji jednou nečekaně překvapil prudký liják, nejbližší místo, kde se mohla schovat, byl palác Gegé Primoliho. V salonu plném prominentních hostů jí hostitel představil muže ve francouzské uniformě, který na ni s obdivem hleděl. Štefánikovi řekl: „To je vnučka Ferdinanda Martiniho, může vám být užitečná." Giullianin dědeček byl toskánským politikem, novinářem i literátem. V tom momentě byli oba ztraceni!

Zdroj: Wikipedia, youtube


A Štefánik to vzal opravdu hopem. Mladá žena ho zaujala natolik, že první rande navrhl hned na druhý den. Štefánikova blesková taktika pokračovala i druhý den před palácem Colonna, kde Giulliana bydlela u dědečka a kam ji podle tehdejší etikety doprovodila gardedáma a přítelkyně Elsa Dallolio. Když se diskrétně vzdálila, věnoval Štefánik Giullianě vzácný kámen vlastnoručně vylovený z oceánu u Tahiti. A brzy následoval další dar – zásnubní prsten. „Tento prsten nosím stále s sebou pro ženu, která se stane mojí životní družkou.“

Byla to láska jako z románu, i když se nevídali tak často, jak by si přáli. Rozdělovaly je vojenské mise, které musel Štefánik v době války absolvovat. Po jejím skončení si konečně naplánovali svatbu. Měla se uskutečnit v červnu 1919 v Římě. Štefánik si přál odstěhovat se s Giulianou na malý ostrůvek, který poblíž Tahiti koupil.

Mohyla na Bradle z roku 1928, kde je Štefánik pochován, je dílem architekta Dušana Jurkoviče, který je i autorem menšího památníku v místě tragického přistání u Bratislavy
Zdroj:
Jiří Lády

Jenže tragédie u Bratislavy vše změnila. Giulliana se nikdy nevdala, svému snoubenci zůstala věrná do své smrti v roce 1982. V době první republiky zajížděla často do Československa na mohylu na Bradlo nebo do Lán, kde bývala hostem prezidenta Masaryka, o němž bylo známo, že má pro mladé a inteligentní ženy zvláštní slabost…

Foto: Wikipedia, youtube a Jiří Lády
 
Na našem webu jste si mohli také přečíst: