A úplně první čtenářský příběh magazínu Víkendová Žena-in.cz je zde.
Příběh nám zaslala čtenářka Miluška se slovy:
“... fakt už jsem zoufalá, užírám sama sebe a jenom doufám, že když můj příběh zveřejníš, nedočkám se od čtenářek nadávek místo pomoci... Napiš mi, Markétko, prosím tě, co ty bys na mém místě dělala...“
Miluško, nemohu ti zaručit jaké reakce se na tebe snesnou z řad našich čtenářek. Co člověk, to názor. A každý z nás má zkrátka na danou věc jiný úsudek.
Jelikož tvého muže neznám, nemohu ti poradit tak, ani tak – i když jsi mě v e-mailu o to prosila.
Pamatuj si ale jedno: I když si myslíš, že člověka opravdu, ale opravdu dobře znáš, nastanou v životě situace, kdy ti svým chováním, či reakcí onen člověk dokáže, že má ještě jednu, pro tebe absolutně neznámou tvář.
A pokud jsi skutečně na dně, jak popisuješ, zvaž i možnost návštěvy psychologa. Není se za co stydět, a v dané chvíli je to možná to jediné, nejrozumnější řešení....
Markéta
__________________________________________________________________________
Příběh Milušky:
Když jsem si přečetla téma láska, něco se ve mně zlomilo a já si řekla, že to, co mě už takovou dobu trápí, ze sebe dostanu alespoň takhle ven.
Vypíšu se z toho, co prožívám, a třeba mi to pomůže. Ale třeba taky ne.
Podvedla jsem manžela. Ta věta je hrozná a já na nic jinýho nemyslím a ani myslet nemůžu. Stalo se to před týdnem. Zvorala jsem to, nenávidím se za to.
Můj muž je hrozně hodnej člověk a má mě strašně rád. I já ho mám ráda, ale jeho brácha se mi líbil už od chvíle, co jsem se s mužem seznámila. No a před týdnem vznikla situace, kdy jsem se švagrem byla sama. A.....stalo se to.
Švagr se se mnou teď baví, jakoby nic. Jenže já nemůžu!!!
Nemůžu se manželovi ani podívat do očí a snažím se mu vyhýbat.
Nemůžu to v sobě už udržet a strašně mu chci říct, co se stalo, ale bojím se, že ho ztratím. Ale on je opravdu strašně hodný, a tak si říkám, že to pochopí. Ale co když ne? A jak pak bude vycházet se svým bratrem?
Navíc se hrozně bojím toho, až se to dozví tchyně!
Vím, že mlčet by bylo to nejlepší, ale já s tím pocitem prostě nemůžu žít. Je to tajemství, které prostě nezvládnu v sobě nosit. Noc co noc brečím a je mi muže hrozně líto, protože on si tohle nezaslouží!
Strašně mu to chci říct, aby se mi ulevilo. A nechci, aby mezi námi bylo tajemství. Chci, aby náš vztah byl takový jako před tím. Abych i já zase mohla být šťastná.
Myslíte, že to mám manželovi říct? Co když mu to neřeknu a on se to dozví od bráchy?
Prostě vůbec nevím, co mám dělat. Strašně se bojím, že ho ztratím. Jsme spolu jenom půl roku!
Co byste dělaly vy? Řekly byste to? Prosím poraďte mi, plácám se v tom dnem i nocí a už je mi z toho zle. Cítím se na dně, vyčerpaná, nervově úplně odrovnaná.
Nový komentář
Komentáře
miluško, manželovi nic neříkej, v tomto případě platí co říká Dr. Plzák. Zatloukat zatloukat zatloukat
Miluško, na to, jaký máš výčitky svědomí, předvádíš obdivuhodnou tupost - promiň v tom, jak nést důsledky.
, což je logický. Čím větší chyba, tím větší cena, kterou za ni musíš zaplatit 
Kdybys to řekla manželovi, bude ti ještě hůř, protože kromě toho, že tím se tvoje zrada nesmaže, ublížíš i jemu 
Podlehlas pokušení, bylo ti chvíli hezky, ale teď za to musíš platit...
Ono je to vlastně hrozně jednoduchý: udělalas velikou chybu, za tu chybu teď platíš výčitkama svědomí jak
V tomto případě přiznat pravdu je opravdu slabošské - musíš se s tím naučit žít. Pokud to manželovi řekneš tak se zcela určitě Váš vztah nevrátí tam, kam si přeješ. Chyba je v Tobě, on třeba ani nezaregistroval, že se Váš vztah změnil
Myslím, že to hlavní (zatloukat = tj. nepřenášet ten balík na manžela) tu bylo řečeno. Když ho máš Miluško ráda (a to doufám i přes ten kiks máš), musíš to vydržet. A ten psycholog není vůbec blbý nápad - vypovídáš se a nebudeš mít takové nutkání říkat to manželovi. Ber to celé jako zkušenost, ze které se do budoucna poučíš, tj. "nikdy více"
Holka, tady je každá rada drahá. Ale rozhodně to manželovi neříkej. Sobě bys sice ulevila (i když i to je otázka), ale jemu bys hodně ublížila a to určitě nechceš. Kdysi jsem prožila něco podobného. Taky mě tížilo svědomí, ale jak říká Blondy a Dr.Plzák taky, zatloukat, zatloukat, zatloukat. A to i v případě, že by to švagr prásknul. Musíš se něčím zabavit, abys na to furt nemyslela. Časem to "vyšumí", uvidíš. Až časem přijde mimi, tak si na to ani nevzpomeneš.
Každopádně máš zkušenost na celý život. Já už bych to taky nikdy neudělala, to vím bezpečně. Svědomí je totiž hrozná mrcha.
*Kotě*: No nevím, taky byla jednou v nějaké televizní soutěži paní Jitra, kterou prý rodiče takto pojmenovali proto, že jim nedovolili "zdrobnělou" Jitřenku. Já bych nedala ani jedno ani druhý
Ťapina: Jitřenka není zdrobnělina
Eva_Fl: Dneska už se nesmí dávat jako jména zdrobněliny, ale dřív se to mohlo a běžně dávalo (já znám dokonce Jitřenku). Takže právě proto, že Miluška je dospělá ženská, tak se může jmenovat Miluška.
hm já bych poradila příště používat nejdřív rozum a až pak ehmmm orgány
. Zatloukání takhle v úzkém rodinném kruhu bude na houby. Ale možná, že manžel fakt není ten pravý.... Jestli nemají děti tak řešit odchod.
Doporucuji neopakovat,zatloukat a vyhledat psychologa
Co oči nevidí srdce neželí. Jinak-zmněna je život a vedlejší skušenost není k zahození. Alespoň jedna (jeden) pozná, že je to vždy stejné.
9 to napsala nejvýstižněji...
Eva_Fl: Evi, třeba moje jméno taky není v kalendáři (a není to zdrobnělina)...
Jmen je víc, než se vejde do těch třistapadesáti chlívečků v kalendáři.
Jeremi: Já měla kolegyni Irmu. Jednou jsme jely z práce na jakýsi zahraniční zájezd a na hranicích jsme měli připravené pasy. Já jsem s ní seděla na dvojsedadle a velice mne udivilo, když jsem zahlédla, že měla v tom pase napsáno Irmuška.
Eva_Fl: To že nějaké jméno není v kalendáři ještě neznamená, že není.
U nás na gymplu ostatně učila němčinu ženská, co se jmenovala křestním Barunka, a do Lidovek píše Petruška.
Souhlasím s tím co napsala Sosina č.5 a vlstně i ostatní...co tím získáš, když mu to řekneš? Tvému svědomí se uleví, ale co manžel? Bude se muset vypořádat s tím, že mu zahnula manželka po půl roce manželství, navíc s jeho vlastním bráchou
. To je pěkná darda 
.
Promluv si se švárou a snaž se s tím srovnat sama. Na nikoho to neházej.
Miluško, píšeš, že jeho brácha se ti líbil už od chvíle, kdy jsi se s manželem seznámila. Ale v životě potkáš spoustu dalších mužů, kteří se ti budou líbit a budou mít o tebe zájem. Takže by sis asi měla sama nejdřív ujasnit, jestli to co cítíš k manželovi je opravdová láska, a jestli máš opravdu jistotu, že už se to nikdy a s nikým nebude opakovat.
Ale určitě to manželovi neříkej, nikomu to nepomůže.
Píšeš, že je ti z toho zle. To je dobře, znamená to, že ti na manželovi záleží, a že máš svědomí.
Zkus to nějak překonat, manželovi se věnuj co nejvíce a hlavně nezapomeň: Chybami se člověk učí.
zuzza: Tak jsem si tu praci dala...3.srpna ma svatek Miluse. Zadnou Milusku, stejne jako Evicku, ani Zuzanku, jsem v kalendari nenasla.
Není to ta samá Miluška, co si tady před nedávnem stěžovala, že ten její je strašně hodnej,ale není schopen ani zaplatit složenku ....?!?!?!?
Milu, já bych to neříkala, proč taky? Manžel je třeba moc hodný chlap, ale ty máš záruku, že on neudělal někdy to samé co ty?
Chlapi si z toho hlavu nedělaj, tak proč by sis jí dělala ty?
Já bych se do takové situace dostat nechtěla. Kor, když ´to zůstalo v rodině