„Neplodnost představuje velkou zátěž pro vztah, ať už je jejím původcem kterýkoliv z partnerů. Nese s sebou pocit viny a dlouhodobý stres a nejistota jsou nejčastější příčinou rozchodu partnerů.“
V našem rozhovoru s psycholožkou Markétou Rokytovou se dozvíte, jak si ohlídat hranice před útoky okolí nebo jak se chránit před nevhodnými reakcemi, ale třeba i to, že pracovna psychologa může být místo, kde nemusíte hrát žádné role (statečné, zvládající…), kde po dlouhém maratonu zas naberete sílu.
Rozdíl je výrazný v možnostech, které se současným mladým nabízejí. Mohou mnohem déle studovat, mohou cestovat, budovat kariéru… Např. před 20–25 lety mladý člověk běžně končil studium na VŠ mezi 22. a 24. rokem. Dnes může studovat klidně mnohem déle, běžně třeba do 27 let.
Kdy je vůbec ten správný čas na dítě? Když se ozve tikot biologických hodin, žena je připravená a vyrovnaná po psychické stránce, nebo je pár zajištěn po finanční a bytové stránce?
Na to neexistuje jednotné pravidlo. Někdo je připravený a touží po dítěti od 20, někdo před 40 začíná zvažovat, že chce-li někdy děti mít, už by to neměl odkládat. Je důležité, aby do toho pár šel tehdy, když to chtějí oba. Bez ohledu na to, „jak je to běžné“.
Když se pár pro dítě nakonec rozhodne, může se stát, že se setká s diagnózou „neplodnost.“ Ta v současné chvíli postihuje až čtvrtinu párů v České republice. Paní doktorko, proč je neplodnost stigma, je spojována s neschopností a vnímána jako selhání?
Kdesi jsem četla, že už ve Starém Zákoně byla neplodnost božím trestem, velký počet dětí naopak byl známkou požehnání. Myslím, že ač jsme hodně ateistická společnost, kdesi tuto informaci máme stále uloženou. A pro neplodné páry to je opravdu velká zátěž.
Paní doktorko, mohla byste na konkrétním příběhu Zdeňky a Vladimíra, s kterým se naše čtenářky již seznámily (k přečtení ZDE), ukázat, že existuje cesta a pomoc z rukou psychologa může být pro vztah spásonosná?
Témat pro psychologa je tam hodně. Např. hlídání hranic. Pomoci páru hlídat hranice, protože neustálé útoky okolí (i těch nejbližších) vlastně pořád hranice atakují. Běžně se s tím neplodné páry setkávají téměř všude. A tím „odtéká“ velké množství sil, které ten pár ale potřebuje chránit, protože léčba jako taková sil spotřebuje hodně. Takže s nimi lze pracovat na tom, jak se chránit před nevhodnými reakcemi. A na to pomáhají konkrétní techniky.
S partnerem by bylo možné mluvit o tom, proč se bojí spermiogramu. A nějak dobře ho motivovat k tomu, že není žádná ostuda tam jít. Ano, je to dost zásah do intimity, sperma lze získat jen masturbací, což se „veřejně nedělá“. Tak třeba poukázat na to (ale bez obviňování), že žena je také při každém gynekologickém vyšetření vystavena zásahu do intimní zóny. A samozřejmě tam hraje roli strach z výsledku. Tam by pole pro práci psychologa bylo docela otevřené.
Hodně bych pracovala na jejich vztahu, protože se mohou objevit ambivalence té ženy, jestli vůbec dítě s tímto partnerem chce, když v něm nemá moc oporu. A ambivalence těhotnění moc neprospívají. Přitom může stačit dobrá párová terapie, vedoucí k „oprášení“ manželství jako vztahu dvou lidí, kteří se milují, nebo aspoň milovali, ne jen „spolubytí dvou jedinců, kteří společně pracují na projektu Dítě“.
A obecně platí to, že když je neplodnost tak dlouho trvajícím stresem, vyplatí se k psychologovi chodit už skoro preventivně. Ať kterýkoliv z partnerů sám, ale nejlépe celý pár. Jsme zvyklí chodit na nejrůznější procedury wellness, tak i tady se může člověk nechat hýčkat a nechat podpořit, není třeba čekat na to, až už to bude fakt k nesnesení. Prostě pracovnu psychologa vzít jako místo, kde mohu vylít všechno napětí, místo, kde mohu plakat, místo, kde nemusím hrát žádné role (statečné, zvládající…) Kde prostě při tom dlouhém maratonu zas naberu sílu.
Nový komentář
Komentáře
zajímavé
Ona nakonec taková zpovědnice a možnost v klidu a bezpečně se vypovídat měla něco do sebe!