Furries se schází v převlecích na furry srazech nebo na internetu. Na internetu funguje setkávání třeba v hromadných konverzacích na různých komunikačních platformách (roleplay), na sociálních sítích (Furry CZ/SK) či na YouTube. Kult furries vznikl v USA už v 80. letech. Vyvinul se vlastně z touhy převlékat se za postavy z pohádky Lví král. Své nynější podoby dosáhl až s příchodem internetu, někteří furries ji mají spojenou s hrou Five Nights at Freddy’s. V Čechách fandom existuje od roku 1996. Spousta členů subkultury bylo nebo je fanoušky japonského anime a manga.

Jak všechno začalo?
V patnácti jsem se připojila ke hře Five Nights at Freddy´s. Potom jsem šla na Facebook, kde se v jedné skupině řešily různé novinky a postupy ve hře. A právě v této skupině si lidé začali vymýšlet vlastní postavy. V té době jsem nevěděla, co jsou furries, ale v Čechách už bylo třeba 600 členů fandomu.

Co jste si zvolila jako vaše alter ego, dá-li se tomu tak říct?
Řekla bych, že dá. Jsem lvice Lenora, kterou jsem postupně začala upravovat. Nejprve mi ji kamarádka nakreslila jako antropomorfní lvici na dvou nohách s lidskými vlastnostmi, tak jako to mají furries normálně, ale postupem času se proměnila.

Jakým způsobem?
Výhoda fandomu je, že můžete být úplně vším, co chcete. Takže jsem teď drakolygr, tedy kombinace draka, lva a tygra.

V čem je Lenora výjimečná?
Protože mám ještě pruhy, určitě jsem jeden z mála trojitých hybridů v Česku. Prostě jsem si nakreslila svou představu o svém osobním charakteru a nechala si ušít kostým.

Kdo vám v té době kostým platil?
Vydělala jsem si na něj na první brigádě, pravda je, že naši nebyli úplně nadšení, že do toho dávám tolik peněz. Zbytek jsem dala za první akci tedy za Halloween outing, který se koná každý rok v Praze.

Poprvé to musela být asi šokující podívaná…
To teda ano! Představte si, že přijedete a vidíte dvě stovky obrovských zvířat chodících na dvou nohách. Byla jsem v tu chvíli jako malé dítě, měla jsem obrovskou radost. Navíc jsem tam poznala strašně moc skvělých lidí.

Třeba i lásku svého života?
V tu chvíli jsem si našla spíše kamarády, kterých jsem do té doby moc neměla. Postupně jsem si začala budovat ve fandomu jméno a reputaci a za chvíli už ostatní věděli, kdo je Lenora.

Jsou nějaké vlastnosti, které má Lenora, ale vy je ve skutečném životě nemáte?
Ona má vlastnosti takové, jaké bych chtěla mít doopravdy. V kostýmu se tedy cítím být sama sebou. Lenora je vtipná, roztomilá, hyperaktivní kočka a je hodně optimistická. Když třeba hraju roleplay přes chat, kdy si mezi sebou píše více lidí naráz za své charaktery, tak tam je to o tom, jak se cítím zrovna já, ale když se obleču do kostýmu, zcela se vžiju do postavy. Najednou mám strašnou radost a jsem opravdu šťastná.

Takže se vlastně opravdu převtělíte…
Ano, ve fursuitu jsem třeba nikdy nebyla naštvaná. Pro představu, kdybyste na ulici potkala třeba chlapa, který skáče, jančí a všechny chce objímat, asi byste si myslela, že je to blázen. Když potkáte takového furíka, tak vám to přijde pozitivní a necháte se třeba i obejmout.

Furries tedy přináší radost?
Je to tak. Snažíme se také podporovat různé neziskové organizace přispívající na pomoc nemocným dětem nebo v třeba týraným zvířatům. Láska ke zvířatům je přirozeně s furries úzce spojená.

Nepřijde vám, že jste už moc stará na to, abyste si takovým způsobem hrála?
Proč by si nemohl hrát i dospělý člověk? To, že si dospělí nemohou hrát je stereotyp, ale není pravdivý. Hra může pomoct dostat lidi z depresí.

Chápu to správě, že většina furíku jsou introverti?
Většina furries jsou lidé, kteří nezapadli ve škole nebo tam, kde bydlí. Jsou stydliví se otevřít a opravdu se nebojím říct, že 90 % furíků jsou v reálném životě introverti.

Kdo je v komunitě nejstarší?
Asi kočka Zuzík, to je taková bílá kočka, která je ve skutečnosti muž a je mu kolem čtyřiceti let.

Teď se hodně řeší problematika internetových predátorů, nemohou být třeba děti v ohrožení? Přece jen se jedná o skrytou identitu a komunita tráví hodně času na internetu…
Už jsem četla nějaké komentáře zmatených maminek v diskusích. Nechci říkat, že se nemůžou takové případy stát. Průsery se stávají ale spíše v zahraničí, třeba v USA. U nás se ještě nic takového nestalo. Jsme také daleko menší komunita, a kdyby se něco stalo, okamžitě ho celý fandom odsoudí. Nejde ale o furries, skrytou identitu může mít každý.

Jak na váš koníček reagovali rodiče?
Rodiče a sestra si určitě jeden čas mysleli, že jsem se změnila k horšímu právě kvůli furries. Ale pravda byla taková, že jsem jen přestala chtít trávit tolik času s rodinou a chtěla jsem si najít přátelé. Měla jsem tedy trochu bouřlivou pubertu, kdy jsem si chtěla prosadit, co mám ráda. Jsem z menšího města a s těmi lidmi jsem si prostě nesedla…

Přišlo vám, že jste byla mentálně vyspělejší?
Nevím, chtěla jsem s nimi mluvit, ale prostě nebylo o čem… Vždy jsem byla ale trochu zvláštní dítě, to je pravda. Měla jsem zájmy jako kluk, létala jsem po venku, lezla po stromech a dělala průsery. Panenky mi nic moc neříkaly. Většinou jsem si hrála sama. Umíte si asi představit, jaká změna to musela být, když jsem potkala lidi se stejnými zájmy a se stejným způsobem myšlení.

Umím, najednou jste si nepřipadala sama…
Ano a neměla jsem takovou potřebu komunikovat s rodinou. Ale nedá se říci, že by mi rodina nerozuměla. Když viděli, že mám díky fandomu spoustu přátel, podporovali mě v tom.

Máte přítele?
Ano mám a je také furík – bílý okřídlený hybrid vlka a lišky. Seznámili jsme se na lasergame, takže jsme se nejdříve viděli a až potom jsme si začali psát.

Oblékáte se někdy do kostýmů jen ve dvou?
To ne, ale občas chodíme v menší partě přátel ve fursuitech jen tak do města. S přítelem si ale třeba občas píšeme za své osobní charaktery.

Myslíte si, že budete furík celý život?
Přísahám, že mě pohřbí ve fursuitu!

Čtěte také:

Reklama