Rodiče i císařský dědeček Karel VI. očekávali mužského dědice, takže nastalo obrovské zklamání. A po Vídni se začalo šířit, že ten „lotrinský přivandrovalec“ František Štěpán je k ničemu, když neumí zplodit syna. Reputaci si pak zachránil na poslední chvíli, když přišel v roce 1741 konečně na svět vytoužený první mužský potomek Josef. To už se pak mohutně slavilo a objevily se i hlášky typu „V cizině teď zmlknou jásoty, Rakousko má zase kalhoty.“ Toho se už ale dědeček Karel VI. nedožil.

Princezna Marianna (1738-1789) se okamžitě ocitla v bratrově stínu. Vše se točilo kolem něj, personál se mu přímo klaněl. Vždyť byl následník! A tak z něj vyrůstal pyšný a domýšlivý „spratek“, který s nikým nedokázal vyjít. I sama Marie Terezie, ač milující, ale přísná matka s ním často bojovala.
Mariana se musela cítit odstrkovaná, zvláště když se narodily další sestřičky, s nimiž soupeřila o matčinu přízeň. A ona tolik toužila, aby se jí také občas věnovali!

5ba2297ec2bb9obrazek.pngZ portrétu, nejspíš zidealizovaného, se na nás dívá pohledná mladá žena. Všude se ale píše, že Marianna nebyla hezká ani jako dítě, ani později. Po otci zdědila ostře řezanou tvář a větší nos, měla prý nevýrazné oči a úzké rty. Tyto vady na kráse vyvážily dobré povahové vlastnosti a všestranné nadání.

Měla pozoruhodný výtvarný talent (podobně jako Marie Kristina, maminčin mazánek), stejně jako byla nadprůměrně muzikální. Hrála na několik hudebních nástrojů, krásně zpívala, výborně tančila, hrála divadlo. Byla velká čtenářka, vynikala fenomenální pamětí a obrovskými znalostmi v přírodovědných oborech. Na druhé straně nebyla příliš jazykově zdatná, problémy jí dělala francouzština a italština, ale i němčina, zejména písemný projev. Ale to bylo dost možná tak trochu „dědičné“. Ani Marie Terezie nepsala německy bezchybně a ještě mnohem hůř na tom byl Mariannin otec František Štěpán Lotrinský. Možná by se z něj dnes vyklubal dyslektik.
Měla také zálibu v mědirytectví a numismatice, k tomu ji přivedl otec, velký sběratel, jehož sbírky mincí zdědila a rozšířila. Sepsala dokonce odbornou příručku o pamětních mincích vydaných za vlády Marie Terezie.

Od dětství byla Marianna často nemocná. Dnešní historikové se domnívají, že nemoci mohly být psychosomatického původu. Mariannino tělo reagovalo na nedostatek pozornosti, po níž toužila, tímto způsobem. O Marii Terezii je známo, že pečlivě sledovala zdraví všech svých dětí, tedy i Mariannino, ale nechápala důvody, proč tak často stůně. Jak by ostatně mohla?

V roce 1757 Marianna onemocněla nebývale těžce. Vysoké horečky ji natolik oslabovaly, že se všichni obávali nejhoršího a Marianna dostala poslední pomazání. Ona se však jako zázrakem uzdravila! Ovšem cena byla vysoká! Těžký zápal plic, který prodělala, nezůstal bez následků, projevil se vleklou tuberkulózou páteře. V jejím důsledku vznikl Marianně na zádech hrb. Tuto vadu se dovedně pokoušela zakrývat – širokými límci, pelerínami či volnými oděvy… Co to ale bylo platné, když se to všeobecně vědělo! Na vdavky mohla zapomenout! A tak se uzavírala ještě více do sebe. Matka na nic čas neměla. Jediným člověkem, kterému důvěřovala, byl otec, poslední její útočiště. Ten stejně jako ona byl ve Vídni nedoceněn.

5ba25a766cbb5obrazek.pngMarianna se vrhla na studium věd a umění a dosahovala uznání v odborných kruzích, stala se například členkou velkovévodské Akademie umění ve Florencii. Nicméně ve šlechtických kruzích ve Vídni nad ní ohrnovali nos. Její sklony a zájmy totiž neodpovídaly obrazu ženy té doby. Nebyla to ale chladná žena, jak se předpokládalo. V roce 1910 byl objeven a uveřejněn její deník, v němž přiznávala, že byla desítky let zamilovaná. Nešťastně… Kdo byl její tajnou láskou? To neprozradila.

Velmi napjaté vztahy měla Marianna s některými členy rodiny a zejména se svou švagrovou Isabellou Parmskou, manželkou Josefa II., tehdy korunního prince. Do Isabellina příchodu byla Marianna hned po matce druhou nejvýznamnější ženou u dvora. O toto výsadní postavení přišla. Isabella byla totiž krásná a všechny rázem okouzlila. Málem připravila Mariannu i o přízeň jejího otce, znalce ženské krásy. Marianna prostě žárlila a svou averzi dávala nepokrytě najevo. Její postavení u dvora se příliš nezlepšilo, ani když Isabella po třech letech, dvou porodech a několika potratech zemřela.

Velkou ranou pro Mariannu bylo nečekané úmrtí otce v roce 1765. Truchlila po něm stejně jako její matka Marie Terezie. Ta si po smrti manžela uvědomila, že musí zajistit své děti, zejména neprovdané dcery. Mariannu pověřila vedením Ústavu šlechtičen na Hradčanech. Z titulu své funkce Marianna dostávala 20 000 zlatých ročně, ale do Prahy nikdy fakticky neodjela a tuto funkci nikdy nevykonávala. Vymlouvala se na nemoc, byla však aspoň zajištěná.

Projevila ale jiné přání. Přestěhovat se do Klagenfurtu a žít v blízkosti kláštera alžbětinek, který si zamilovala při své návštěvě v roce 1765. Marie Terezie se sice stavěla ostře proti, ale nakonec nechala Marianně v Klagenfurtu postavit palác jako její sídlo. Marianna tam odjela až půl roku po smrti své matky, s níž strávila její poslední její chvíle.

5ba229feb7a3dobrazek.pngV Klagenfurtu byla Marianna mnohem šťastnější než ve Vídni. Pro obyvatele to byla velká pocta, že si někdo z císařské rodiny za své sídelní vybral jejich město. Velkolepé uvítání, které jí připravili měšťané i jeptišky kláštera, ji dojalo. Konečně měla pocit, že někam patří. Ve svém paláci pořádala plesy a různé kulturní akce, získala tu hodně přátel. Postupně se sice přizpůsobovala životu řádových sester, ale do řádu nevstoupila. Především se věnovala dobročinnosti. Bohatě klášter i místní nemocnici dotovala, velké peněžní částky věnovala i chudým a nemocným z okolí, vše inkognito.

Jednou se vyjádřila: „Čtyřicet let jsem žila ve Vídni a nikdo mi tam nedal najevo, že mě má rád.“ Smutné! Až naprosto cizí lidé jí dokázali věnovat svou přízeň, po níž celoživotně toužila.

S jejím zdravím to nebylo v Klagenfurtu o moc lepší než ve Vídni. Překonala další zápal plic, stupňovaly se problémy s páteří, špatně spala, trpěla častým kašlem a migrénami. S přibývající hmotností se stále hůře pohybovala, až skončila na vozíku. Zemřela příznačně 19. listopadu 1789 na svatou Alžbětu, největší svátek řádu, jemuž odkázala svůj soukromý majetek. Tato vzdělaná a skromná žena je pohřbena podle svého přání v hrobce kláštera, nikoli v císařské hrobce ve Vídni, kam by rodem patřila…
 
Foto: Wikipedie
 
Na našem webu jste si mohli přečíst i o dalších zajímavých ženách:

Reklama