Ačkoli se sama směla vdát z lásky, svým dětem to nedovolila. Už od jejich narození spřádala plány o jejich budoucnosti. Tedy o budoucnosti, který byla v zájmu monarchie. Děti ji respektovaly a diskutovat si s ní raději netroufaly. Bály se! Když tedy nepočítáme následníka Josefa II., který s matkou bojoval už od dětství, tak jen jediná Marie Amálie dokázala matce vzdorovat.

Rodiče i sourozenci ji oslovovali Amélie, častěji však zdrobněle Mali. Dcery bylo nutné rozlišovat podle druhého jména, když už byly všechny a na jednu pokřtěny Marie. Marie Amálie (1746 - 1804) byla chytrá, samostatná, ale svéhlavá a neposlušná dívka. A právě v tom narážela na svou matku, která to těžce snášela.
Amálie byla považována za příliš chlapeckou. Otec ji brával od šesti let na své lovecké výpravy a probudil v ní zájem nejen o tuto typickou mužskou záležitost, ale také lásku k přírodě. Jinak se toho o dětství Marie Amálie moc neví, snad jen to, že nesnášela doktory – bála se bolesti.

Zatímco ostatní sestry už měly ve věku patnácti šestnácti let matkou vybraného ženicha, Marie Amálie stála tak trochu stranou matčina zájmu. Tiše doufala, že si bude moci vzít muže, kterého by milovala. Jenže se těžce přepočítala! Tento přepych dovolila Marie Terezie jen své nejoblíbenější dceři Marie Kristině, přestože věděla i o něžných citech Amálie, které chovala ke krásnému bavorskému vévodovi Karlu Zweibrückenskému, jenž jednu dobu dlel ve Vídni a dokonce požádal o Amáliinu ruku. Marie Terezie ho ale odmítla, protože se jí nezdál dobrou partií pro její dceru. Po deseti letech nejspíš trpce litovala, protože Amáliin nápadník dosáhl díky dědictví v Bavorsku významného postavení a díky změně politické situace v Evropě by se jí takový příbuzný jako vládce v Bavorsku hodil. Ale co už…

Ve třiadvaceti letech Marie Terezie suše dceři oznámila, že se provdá za osmnáctiletého Ferdinanda Parmského, bratra Isabely Parmské, první, milované a již zemřelé manželky Josefa II. Hůř snad vybrat nemohla!

Svatba se sice několikrát oddalovala, protože se čekalo kvůli příbuzenství snoubenců na papežský dispens, nicméně nakonec byla stanovena na 19. července 1769. Na cestu dala Marie Terezie své dceři mnoho „dobře míněných rad“ a zpočátku jí každý měsíc posílala další rady i v dopisech. Především jí kladla na srdce, aby se přizpůsobila mravům své nové vlasti, nikdy se nepokoušela zasahovat do státních záležitostí a respektovala zvyklosti svého nového domova. Dále ji nabádala, aby se příliš neparádila, chovala se přátelsky a byla manželovi laskavou a poslušnou ženou. Copak to ale šlo? Ferdinand byl nedospělý hulvát a hrubián nejhoršího zrna… K Amálii se vůbec nehodil.

A tak se Amálie rozhodla, že nebude hrát onu vzornou ženušku, jak si to matinka přála. Naopak se začala zajímat o státní záležitosti a zasahovat do nich. Ne vždy šťastně. Svou nezkušeností způsobila několik mezinárodních skandálů, čímž si matku pohněvala natolik, že s ní Marie Terezie přerušila písemný styk. Dokonce přinutila totéž udělat své další děti, a tak se Marii Amálii vracely do Parmy její neotevřené dopisy. Bojkot matky i sourozenců ji měl zlomit a přivést k poslušnosti.

Vévoda Ferdinand byl podivínský panovník, vladařské povinnosti si vlastně ani nepřipouštěl. Marie Amálie s ním prakticky nežila, většinu času trávila na venkově ve vile Sala, kde nudu zaháněla svým oblíbeným koníčkem z dětství - lovem. I přesto dynastické povinnosti plnila pravidelně. Svému nemilovanému manželovi porodila sedm dětí.

Nešťastné manželství se ale podepsalo na jejím zdravotním stavu i vzhledu. Už to nebyla ona atraktivní rakouská arcivévodkyně, vosí pas byl ten tam, nedbalé oblečení jí na kráse zrovna nepřidalo. Stýskalo se jí po rodné Vídni, ale její žádosti o návštěvu sourozenců či matky byly vždy zamítnuty. Obzvláště Josef II. ji neměl rád a dokonce přikázal, aby nebyla informována o matčině blížícím se konci a nepozval ji do Vídně se s matkou rozloučit.

Po matčině smrti ji už sice nikdo nekomandoval, ale psychicky ji deptalo blížící se stáří. Ztratila veškerou energii, kterou kdysi tolik oplývala. Když v roce 1802 ovdověla, většina jejích sourozenců už nežila, a tak požádala svého synovce, císaře Františka I., aby jí umožnil návrat do monarchie.

Císař jí jako sídlo určil pražské Hradčany. Moc si Prahy ale neužila. Když se sem před Vánocemi 1802 Amálie stěhovala, byla už těžce nemocná. Trápilo ji těžké revma a brzy jí také ochrnula levá noha. Neradostný život kdysi atraktivní dcery Marie Terezie končí 18. června 1804. Je pochována v královské hrobce katedrály sv. Víta…


 Foto: Wikipedie
 
Na našem webu jste si také mohli přečíst:

Marie Kristina, šťastnější sestra Marie Antoinetty
Isabella Parmská, krásná, vzdělaná a nešťastná
Marie Terezie – císařovna, která nám zavedla povinnou školní docházku

Reklama