Maria Tecla Artemisia Montessori se narodila 31. srpna 1870 v Chiaravalle ve střední Itálii. Nesnila ale, tak jako jiné holčičky, o svatbě a krásném domě. Prahla po vědění. Jenže v té době nebylo zvykem, aby byly ženy studované. Naštěstí našla oporu ve své sečtělé matce a mohla se pustit do studia technicky zaměřené školy – střední a pak vysoké. Tam zjistila, že by ji mnohem více těšilo povolání lékařky. Jenže tento titul byl tehdy výsadou mužů.

Teprve po úspěšném dvouletém studiu přírodních věd završeném diplomem se na vysněnou medicínu dostala. Neměla to ale jako jediná studentka snadné. Do hodin, kam mohla vstoupit až po všech svých kolezích, ji musel doprovázet její otec. A k pitvám ji nepustili vůbec – neslušelo se, aby v přítomnosti mužů pohlížela na nahá těla. Všechna příkoří překonala a v roce 1896 se stala historicky první italskou lékařkou.

Nezlomila nad nimi hůl

Po škole nastoupila na psychiatrické oddělení římské univerzitní kliniky, kde se v ústavech pro choromyslné setkala i s dětmi se závažnými poruchami učení. Nesmířila se však s tím, že jsou nevzdělatelné, a nemohou žít normální život. Pozorovala jejich chování, dále se v této problematice vzdělávala a rozhodla se jim pomoci. Už v té době začala vyrábět různé smyslové vzdělávací pomůcky a slavila úspěch. Výsledky dětí se natolik zlepšily, že některé dokonce mohly složit státní zkoušky, tak jako zdravé děti.

Mateřství obětovala své práci

Brzy na to se stala ředitelkou nové školy pro pedagogy mentálně postižených dětí a oporou jí byl kolega - lékař Giusseppe Montesano. Spřízněnou duši v něm nalezla v profesním, ale i v soukromém životě. Dokonce mu porodila syna. Jenže touha pomoci všem dětem zvítězila nad vlastním rodinným životem. Malého Maria dala do pěstounské péče na venkov, kam za ním jezdila. Provdat se totiž nemohla, protože by podle tehdejších zvyklostí musela skončit s prací. A být svobodnou matkou, to se už vůbec nenosilo. Namísto toho se pustila do dalšího studia – psychologie a antropologie. A také začala přednášet na univerzitě. Svého syna si k sobě vzala až v jeho 14 letech.

Děti jí ukázaly cestu

Zlomovým pro ni byl rok 1907, kdy vznikl Casa dei Bambini – domov pro děti zaměstnaných rodičů v římské chudinské čtvrti. Konečně jakožto jeho vedoucí měla možnost využít své poznatky při práci se zdravými dětmi. Ty jí ukázaly, že její způsob výuky je správný. Poznala tu, že děti mají vrozený smysl pro pořádek, a mnohem lépe se učí, když mohou být v pohybu, a dostanou možnost vzdělávat se samy. Nedlouho na to tak mohla vyjít její první kniha – Metoda Montessori.
Za pár let se vzdala všech svých postů i lékařské praxe, aby se mohla naplno věnovat své metodě vzdělávání dětí, která se začala šířit po světě. I ona opustila v roce 1916 Itálii a žila v Barceloně.

Její snahu přerušila válka

Montessori pedagogika slavila úspěchy. V Itálii se dokonce dočkala oficiálního uznání. Vláda v čele s Mussolinim, s nímž se Maria osobně setkala, začala ve třicátých letech minulého století zakládat Montessori školy. V roce 1929 dokonce vznikla mezinárodní asociace Association Montessori Internationale (AMI). Jenže pak odmítla vést své žáky k fašizmu, a tak upadla v nemilost. Montessori školy byly zavírány nejen v Itálii, ale také v Německu či Francii. Před občanskou válkou pak prchla ze Španělska do Holandska.

Když dostala roku 1939 od Theosofické společnosti pozvánku k návštěvě Indie, kde pomocí její metody vyučování bojovali proti negramotnosti obyvatel, odjela tam v doprovodu svého syna. Krátká návštěva se proměnila v dlouhých sedm let pobytu – než skončila válka. Až pak se mohla vrátit do Evropy a opět pozvednout z trosek své učení. Za své myšlenky a práci byla Marie Montessori třikrát nominována na Nobelovu cenu za mír. Svůj pestrý život zakončila v 81 letech (1952) v Holandsku, kde je také pohřbena. V jejím odkazu ale pokračoval syn Mario a následně i vnučka Renilde.

Čtěte také:

Reklama