Dnes už si učitelé raději nosí pero s sebou.
Když jsem po dlouhé době viděla film Marečku, podejte mi pero, tak jsem si uvědomila, že dnes to ve školství funguje poněkud jinak. V něčem je to lepší a v něčem zase kapánek horší.
Zkusím aspoň některé body popsat.

V minulosti se žáci a studenti učili převážně drilem. Zpaměti uměli odříkávat různé věci například z fyziky, chemie, českého jazyka atd. Sice si cvičili paměť, ale mozek k pochopení významu byl namáhán méně.
A dnes, pokud žáci mají „dobrého učitele“, se učí poznávat věci kolem sebe z vlastních zkušeností, názorem „škola hrou“.
Dříve si společnost více vážila učitele jako takového. Učitel byl člověk naprosto bezúhonný, seriózní, no prostě dokonalý. Žáci ho museli poslouchat - nesměli mít žádné připomínky. Jenže to zase logicky vedlo k pasivitě.

Dnes jsou schopni někteří rodiče říct dítěti, vykašli se na učitele i na určité učivo, stejně je nebudeš v životě potřebovat apod. Ale zase tito žáci bývají při hodinách více aktivní (samozřejmě, záleží na učiteli).

Já jsem z řad učitelů mladší generace. Vyučování mě moc baví. Své žáky se snažím brát jako individuality. Učivo co nejvíce zpříjemňuji například hrami a soutěžemi. Všímám si individuálních potřeb žáků, jak učebního tempa, tak i různých poruch atd.
Beru také v úvahu, že rodina je nejdůležitějším článkem mezi školou a dítětem. Proto se snažím, co nejvíce zapojit rodiče do vyučování a spolupracovat s nimi.
Musím se však přiznat, že kolikrát to není vůbec jednoduché a o to horší je to, když učitel nemá nikde oporu (tzn., že nemá dobré vedení), ale to je v každém zaměstnání.

Ovšem už jsem i kvůli finančním prostředkům ze školství odešla do farmaceutického průmyslu. Byla to zajímavá zkušenost.
Zjistila jsem, že sice peníze jsou jedna věc, ale vztah ke své práci a radost z dobře vykonané práce je věc druhá, důležitější.
Tak jsem se vrátila zpátky, sice do jiného odvětví, ale zpět do školství.

Ovšem nedávno bylo 1. září.
Co to znamená pro všechny děti? Přeci hurá do školy.
Co to znamená pro všechny učitele? Přeci hurá do školy.

Kdyby to tak ve skutečnosti bylo, bylo by to fajn.
Zatím letošní 1. září vypadalo poněkud jinak.
Více než polovina škol základních a středních (3 000 škol z asi 5 860) byla ve stávkové pohotovosti. Žáci a studenti si prodloužili o jeden den prázdniny a pedagogičtí pracovníci měli ve školách diskutovat o současném stavu českého školství.
Jestli to tak bylo, nebo ne, to se už nedozvíme.

Já jako učitel se stávkou souhlasím, ovšem jinou formou.
Co je to za stávku, když učitelé musí být stejně ve školách, i když plat za tento den nedostanou, a to se ještě neví, jestli si nebudou muset platit sociální a zdravotní pojištění sami.
Ve vládě se jakoby něco děje, veřejnost si asi říká, no co by chtěli, dostanou přidáno a dokonce o 3 platové skupiny, ale nevidí, že vláda chce ušetřit tím, že zruší 13. a 14. platy (mimochodem nejen ve školství).

Takže u nás již klasické škatule, škatule, hejbejte se.
Ale aspoň určitá snaha tu je, a přeci záleží, jak už jsem říkala, na pocitu z dobře míněné práce.

Jenom pro příklad: Hrubý příjem učitele na základní škole v České republice je asi 12 000,-Kč/měsíc.
V Bruselu je to asi 800,- euro/měsíc, a to jsou v Belgii nejhůře placení učitelé z vyspělejších evropských států, a má se to v nejbližší době měnit k lepšímu.
V Německu je to asi 1500,- euro/měsíc.
V Londýně je to 20 000,- liber/rok.
A pro zajímavost, ve Francii učitelé stávkují skoro každý měsíc a i několik dní.

To jen, že i u nás si to učitelé můžou občas dovolit, nemyslíte?    

          
Reklama