rak

Příběh paní Květy je smutný, ale určitě stojí za zamyšlení...

„Vdávala jsem se velmi brzy, protože jsem otěhotněla. Já i můj muž Leoš jsme byli ještě nezralí mladí lidé, kteří si chtěli užívat se svými vrstevníky, a rodinný život jsme zrovna neplánovali. Nedalo se ale nic dělat, miminko bylo na cestě, a tak jsme se museli stát zodpovědnými rodiči už v devatenácti letech. V té době to ale zase nebylo nic ojedinělého.

Já svoji roli nesla dobře a děťátko se mi stalo vším. Leoš měl dceru sice také rád, ale pořád to byl kluk, kterého víc než plenky a uplakané dítě s nudlí u nosu zajímali kamarádi. Hádali jsme se pořád, ale zůstávali jsme spolu, protože byly dny, kdy jsme se milovali a bylo nám dobře. Prostě nahoru a dolů.

Narodilo se další dítě, Leoš se nezměnil a podle mého mínění nedospěl. Kamarádi a hospoda mu byli přednější než rodina. Zase hádky, ale tenkrát ještě i milování. A pak nevěra. Byla to pro mě rána pod pás, asi jako pro každého, kdo tohle zažije. Vyhodila jsem ho a už jsem ho nikdy nechtěla ani vidět. Přemlouval mě, prosil a snášel pomalu modré z nebe. Odpustila jsem mu, hlavně kvůli dětem. Život šel dál a Leoš se překvapivě začal snažit.

Možná mu došlo, co mohl ztratit, nevím, ale rozhodně byl jak vyměněný a nějakou dobu jsme byli opravdu šťastní. Pak jsem začala chodit do zaměstnání a dařilo se mi. Po čase jsem se stala ředitelkou v jedné agentuře, dost vydělávala a byla pořád v práci. Tentokrát nebyl spokojený Leoš, cítil se osamělý, vyčítal mi, že se stará o děti sám a možná měl i pocit určité méněcennosti. Zase hádky a k tomu se přidala jeho žárlivost. Sledoval snad každý můj krok, mé kolegy i telefony.

Nemohla jsem to už vydržet a začala ho nesnášet. Vadilo mi na něm snad všechno. Už žádné milování, jenom hádky. Denně jsem přemýšlela nad tím, že se s ním rozvedu. Děti byly už dost velké na to, aby to pochopily. A tak jsem to jednoho dne Leošovi navrhla. Nechtěl o tom vůbec slyšet a rozpoutal šílené peklo, dokonce i děti štval proti mně. Bylo to hrozné období. Jenže přišlo ještě něco horšího, manžel onemocněl.

Nejdřív jsem si myslela, že svoji malátnost pouze hraje, aby mě přesvědčil, že on je ta největší chudinka na světě, ale ukázalo se, že všechno je jinak. Lékaři mu diagnostikovali rakovinu a dávali mu jen pár měsíců života. Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit. Na naše věčné dohadování jsme okamžitě zapomněli a snažili se udělat všechno proto, aby se uzdravil. Jezdili jsme po doktorech i léčitelích, ale už bylo bohužel pozdě. Leoš si přál, abychom poslední měsíce jeho života přestali objíždět nemocnice a pořádně si užili života.

Bez váhání jsem skončila v práci a věnovala se jen jemu. Odjeli jsme spolu sami k moři a bylo nám tak hezky, jako nikdy v životě. Ani jeden jsme nepochopili, proč jsme si nechali utéct život mezi prsty a chovali se k sobě jako cizí, možná ještě hůř.

Leoš teď pobývá většinu dní v nemocnici, někdy se jeho stav zlepší a je doma. Pořád doufám, že neumře, a věřím lékařské vědě. Vždyť tolik lidí se s touto chorobou dokázalo poprat.

Ale vím jedno, člověk si bohužel uvědomí, že někoho měl rád, až když ho začne ztrácet. A to je hodně pozdě. Možná právě proto se chci s vámi o svůj příběh podělit..“