Foto: Shutterstock
My ženy jsme často jako křeček v kolotoči. I když padáme únavou, neustále dál dupeme a neseme na bedrech stěžejní část péče o děti i domácnost. Nosíme v hlavě pojmy jako ženská práce nebo ženský úděl. A partnerům pak tleskáme za jakékoli odlehčení od tohoto břemene. Ani Adéla nebyla jiná. Jako maminka dvou školních dětí ještě donedávna svědomitě zastávala všechny své role v domácnosti. Od vychovatelky a učitelky přes kuchařku a uklízečku až po strážkyni rodinného kalendáře a taxikářku. Její muž se jen vezl. Když se párkrát do týdne uvolil, aby jí s velkou slávou pomohl, div že mu netleskala. Má to ale hodného muže, když jí pomůže, pochvalovala si. Dnes už ale ví, jak moc byla zaslepená. Oči jí otevřel až odkaz, na který klikla úplnou náhodou. Vedl na webinář, jehož jméno si už úplně přesně nepamatuje. Ví jen, že nabízel ženám nalezení klidu, který ona dávno neznala.
„Ten den mě vytočily děti, zapomněla jsem koupit dárky pro švagrovou, doma byl děsný binec a navrch mě naštval šéf. Prý vypadám příliš unaveně a má pocit, že bych se měla víc usmívat. Tak jasně že měla! Jenže když melete z posledního, síla zvednout koutky vzhůru leckdy chybí,“ durdí se Adéla, která netoužila po ničem jiném, než zavřít se v koupelně s napuštěnou vanou. Jenže neměla nárok. Čekalo ji ještě perné odpoledne i večer. Ostatně jako každý den. A tak doufala, že ji webinář puštěný při uklízení kuchyně aspoň trochu pomůže vypnout hlavu od kolotoče starostí. Rozhodně od něj však nečekala, že jí úplně změní pohled na život.
„Za tu hodinu mi došlo, jakého dělám v domácnosti otroka. Proč mám mít všechno na starosti jen já? Vždyť v ní žije i Tomáš, můj muž! Stejně tak je i otcem našich dvou dětí. Proč tedy z valné většiny všechno od A do Z leží na mně? Najednou jsem prozřela! Neexistuje nic, jako je pomoc s uklízením, vařením, s dětmi, vymýšlením dárků! To je tak nespravedlivé, naložit všechno na záda ženy! Dnes už se situace změnila. Dávno není ve všech domácnostech chlap jediným živitelem rodiny. Žena chodí stejně tak do zaměstnání. Já třeba nosím domů velmi podobnou výplatu. A jako se téměř rovným dílem dělíme o výdělek, měli bychom si rovným dílem rozdělit i ostatní starosti,“ prozřela Adéla a hned začerstva se snažila předat poselství dál. Svému manželovi. Jenže ten na ni hleděl dost nechápavě.
„Hned se začal hájit, že mi s domácností i dětmi přece pomáhá. Ale to právě uhodil hřebíček na hlavičku. Jaký pomáhá? Mně! Proč by to měla být primárně starost ženy? Už dávno nežijeme v první republice! Dokud to muži nepochopí a nepřevezmou i za tuhle sféru života spoluodpovědnost, my ženy nikdy nebudeme v pohodě, jak si oni přejí. Unavená žena se nemůže uvolněně usmívat, být skvělou milenkou, chápavou partnerkou. Kdyby se muži zapojili do chodu domácnosti skutečně naplno, ne jen pomáhali, bylo by to o něčem jiném. Měli by vědět, kde mají děti oblečení, jaké dostali ve škole úkoly, že je koš s prádlem plný a jak funguje pračka. Zkrátka nebýt doma jen hosty s all exclusive. A sem tam vítězoslavně přidat ruku k dílu a očekávat aplaus,“ zlobí se Adéla, jenže její muž tohle zatím chápat odmítá.
„Webinář si poslechnout nechce, odmítá o tomhle smýšlení vést debatu. Prý nemá na feministické řeči náladu. Jak to udělat, aby pochopil, oč mi jde? Proč jsem najednou alergická na hlášku, že mi s něčím pomáhá. A jak chlapa naučit převzít spoluodpovědnost, naučit se myslet jinak? To už ve webináři nazmiňovali,“ dodává bezradná manželka, která se kvůli tomu po prozření cítí ještě hůř, než předtím. Když žila podle staletími nastaveného vzorce.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Je pravdou, že mnoho z nás vyrůstalo v dřívějším tradičním modelu mužských a ženských rolí a povinností. Tento model měl své logické opodstatnění v době, kdy muži zajišťovali pro rodinu obživu a existenční zabezpečení, zatímco ženám příslušela péče o děti a domácnost. Současná doba tuto asymetrii značně změnila a rovnoprávnost učinila z žen odbornice ve svých profesích s adekvátním výdělkem.
Adéla si uvědomila, že pokud oba partneři přispívají do rodinného rozpočtu stejnou měrou, bylo by logické, aby se i muž více podílel na chodu domácnosti a péči o dítě. Tyto potřeby jsou ovšem značně individuální. Jsou ženy, kterým intenzivní mateřství vyhovuje, nebo respektují mužovo časové pracovní vytížení. Existuje mnoho faktorů, které neumožňují rozdělení činností přesně půl na půl. Vše záleží na domluvě a vzájemném respektu k tomu, co druhému více vyhovuje nebo co mu jde lépe.
Adéla je unavená a přetížená převzetím tradičního scénáře, který manželovi samozřejmě vyhovoval, a teprve webinář ji inspiroval k představě jiného způsobu společného fungování. I tento její pocit však může být pouze subjektivní. Pokud v rané fázi rodinného života ochotně naskočíme do tradičního modelu a dovolíme mu stát se normou, o to obtížněji se později nastavují nové hranice. Riziko spočívá v nahromaděné negativní energii, kterou do opožděného vyžadování těchto změn vložíme, protože to komplikuje jejich přijetí u toho, od koho potřebujeme spolupráci.
Adéla by proto neměla příliš tlačit. Na současném modelu fungování se podílela sama a není divu, že je manžel zaskočen. Zvláště když sama Adéla připouští, že jí manžel „pomáhá“ několikrát týdně. Návod, jak změny zavést do praxe, webinář neposkytl. Snad proto, že partnerská komunikace a především způsob, jakým si partneři své potřeby sdělují, jsou v každém vztahu individuální.
 Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
teď se nechce starat o manžela, za chvíli se nebude chtít starat o děti, tedy pokud se jiná někde na netu nedoví, že děti ji budou v životě omezovat, že je lepší být bez... proč by si ji teda chlap měl uvázat na krk? ženská vždycky chce to co nemá... když si vezme domácí "kuchyňku" bude vzhlížet k rambovi odvedle, který místo domácnosti řeší posilovnu nebo k elegánovi z práce, který nic jiného než práci nemá... děvčata probuďte se, když přestanete trávit čas na netu a webinářích, půjde vám to doma víc od ruky a buďte rády, že vás to chlapi nechají dělat tak, jak se vám to líbí... nemusí být doma každý den naklizeno jako ze žurnálu...
Tady máš seznam svých týdenních úkolů, nic náročného to není. Můžeš si vzít na pomoc děcka a kromě zavezení dětí na kroužky udělat podle svého. Na velký úklid jednou týdně najmeme firmu.
No, nebude se mu chtit. Ale nezacinala bych: "ve webinari rikali, te mas doma delat vic, protoze jsou chlapi kuze liny". Spis bych mluvila o sobe, ze jsem vycerpana, frustrovana, protoze si na vsechno pripadam sama, a potrebovala bych, aby se vic zapojil. A konkretne bych chtela rozdelit ukoly, jak popisuje Pastel de Nata. Pokud by se zapojit odmital, pritvrdila bych a jeho dil praci bych nedelala (tak, aby dopredu vedel, ze to ma byt jeho dil praci). Pokud ani to ne, tak by ve mne nejspis vybublal neprekonatelny odpor
Kdyz nepomuze domluva, tak pomuze stavka.
Blbecek si po sobe muze uklizet sam, varit si muze tez sam.
O deti se holt postaram, ale nic navic. Nazdar, debile.
S takovyma sovinistickyma nulama se clovek nesmi parat.
Já jsem podřazenost ženy v domácnosti nepoznala ani u babiček ani u rodičů, ani u sourozenců rodičů. Děda byl truhlář a dělal sousedům zárubně dveří, dveře, podlahy, vrata, prováděl opravy dřevěného nábytku. Babička chodila na pole, obstarávala drůbež, králíky a čuníka a vařila. Druhý děda opravoval sousedům oblečení. Byl vyučený krejčí. Moje matka byla doma do mých 12 let, otec jezdil po montážích. Když začala matka chodit do práce, vzala odpolední směny, tak odpoledne a večer s námi byl otec. Nakupoval a vařil. S manželem jsme se dohodli a rozdělili si práce na moje a jeho. Stavěli jsme dům, pak ho udržovali a měli jsme velkou zahradu. Na domě a zahradě pracoval on, já vevnitř. Velký úklid jsme prováděli v sobotu, on pomáhal, pokud nesekal dřevo na zimu nebo nekosil trávu na zahradě. Až zemřel, musela jsem dělat všechny práce sama a též jsem to přežila bez ztráty kytičky. Děti musely - dle věku - pomáhat.
Jinak třeba moje matka taky žádný "ženský úděl" neřešila. Ona i můj otec pracovali v třísměnném provozu. Čili veškeré domácí práce a péči o nás potomstvo obstarával ten rodič, který byl aktuálně doma a nespal zrovna po noční. Jestli mohlo něco počkat, tak to počkalo, až byl čas a nálada, a taky se to nezbláznilo. Jako školní děti jsme kolikrát doma nenašly ani jednoho rodiče, zato na stole lístek se seznamem úkolů, co máme udělat, než se někdo z nich vrátí. Byla to naprostá samozřejmost. Mí potomci taky často nacházeli na stole lístek s instrukcemi, a školní dítě je celkem solidní pracovní síla, zvládá spoustu domácích činností. Adéla si holt zavedla režim, kdy všechno doma dělá jen ona sama a sama si to taky nakládá na hrb, tím sama sebe uštve a pak je namíchnutá, že to nikdo nechápe.
Častý problém je taky v tom, že mnohé ženy dělají věci, které chtějí dělat jen ony samy. Objektivně to kolikrát není potřeba. Což byl jeden čas i můj případ. Chtěla jsem například, aby bylo vyluxováno. Jenže moje představa o "vyluxováno" byla velice odlišná od představy manžela. On bez řečí šel a vyluxoval, když měl pocit, že je to potřeba. Nemusela jsem říkat, aby mi s tím pomohl. Ale to, kdy "je potřeba", to bylo u něj jiné než u mě. Stejně tak třeba mytí oken, až pohlédl na okno, a řekl si, že hele, je nějaké zapatlané, tak šel a umyl ho. Ovšem pokud jsem ho v mezičase hnala to okno umýt pětkrát, ještě dřív než skutečně zapatlané bylo, tak to bral jako zbytečnou činnost a moji obstrukci, že si vymýšlím práce, jen aby se udělaly, bez toho, že by to mělo smysl. A musím konstatovat, že měl pravdu. Jestliže jsem to jenom já, kdo chce, aby teď hned bylo nádobí umyto a hrníčky seřazeny v poličce, a nikdo jiný to nechce ani nepotřebuje, proč by to měl dělat? Co se stane, když to nebude uděláno? Nic. No tak. Ovšem nikdy jsem neměla problém, že si chci dát vanu, ale nemůžu, protože je v kuchyni binec, tak to půjdu uklízet a pustím si webinář? Spadla jsem z višně? Ne. Jdu si dát tu vanu, a binec se pořeší potom nebo zítra nebo cestou do té vany oslovím své školní děti a připomenu jim, že měli umýt nádobí a vysypat koš, tak šup šup.
Gratuluju. Pozdě, ale přece. A je to docela jednoduché. Prostě ty věci přestaneš dělat. Webinář byl pro tebe, ne pro něj. On nemá jediný důvod, začít se dobrovolně měnit. Jak ho jeho matka špatně vychovala a jak ty jsi v tom pokračovala, mu dává smysl. Zapomeň, že by ho webinář probudil :D. Jsi naivní, víš? A protože jsi konečně přišla na to, co je už díky bohu pro velké množství žen zcela běžnou realitou, sice že nejsou služky ani děvečky, tak teď to ještě budeš muset začít žít. Vysvětlení pro manžela bude muset být jednoduché. "Víš, miláčku, jsem manželka a partnerka a žijeme tady spolu, takže si nebudeme navzájem pomáhat, ale budeme se dělit. Tady je seznam všeho, co mne napadlo, co je třeba během měsíce dělat. Tady je žlutý a zelený zvýrazňovač. Už jsem zaškrtla žluté nějaké věci, které dělám a dál budu dělat já, dává to smysl si myslím, tak ty zeleně zaškrtni to, ví je výhradně tvoje záležitost, zbytek rozdělíme. Každopádně bych chtěla domluvit už teď, abys pondělí a pátek děti fixně vyzvedával ty, máš mnohem více času v ty dny, já vezmu klidně úterý až čtvrtek. Vysávání a mytí podlah můžeme třeba dělat společně, ty děláš více v dílně, tak já samozřejmě nechám u sebe kompletní mytí oken, to nám jde každému lépe od ruky." Žádný webinář mu proboha nepouštěj. :D Jen to vše uveď do praxe. A vytrvej, protože jak sis ho naučila, tak bude chtít zůstat.