Foto: Shutterstock
„Chápu, že je někdy těžké být doma s tříletým zlobivým dítětem, ale jsem v šoku z toho, jak malé má v sobě žena sebeovládání. Když přijdu domů, už od dveří slyším jen agresivní řev. Dokonce synovi vyhrožuje i fyzickým násilím, přestože jsme se už před jeho narozením dohodli, že děti bít nechceme,“ popisuje Marek.
Podle mladého tatínka slyší, co se u nich doma děje i sousedé z okolních domů, kteří už ho upozornili na to, jestli by svou ženu nemohl trochu zklidnit, protože to nechtějí pořád poslouchat. Markovi bylo trapně, ale absolutně neví, co si s danou situací počít.
„Myslím si, že syna nebije, i když kdoví, co se doma děje, když jsem v práci. Ale minimálně přede mnou to ještě neudělala. Každopádně i to hrozné řvaní mi přijde přes čáru a nechci, aby syn vyrůstal v takovém prostředí. O víkendu mě taky někdy zlobí, ale vždycky jsem se s ním dohodl, domluvil mu a on to přestal dělat. Stačilo zvýšit hlas. Manželka ale hlas nezvyšuje, ona opravdu řve, až to trhá uši,“ říká.
O problému si Marek se ženou samozřejmě snažil už několikrát promluvit a chtěl na ni apelovat, aby přístup k výchově změnila, protože nechce, aby si syn z dětství pamatoval hlavně to, jak na něj maminka křičí. Adéla, která má kvůli synově údajné neposlušnosti pořád špatnou náladu, si ale nemyslí, že by dělala něco špatného. Respektive se domnívá, že dělá to, co je nutné a jinak to zkrátka nejde, pokud nechce, aby jí syn skákal po hlavě a zdemoloval celou domácnost.
„Musím říct, že mě tím řevem odrazuje i jako partnerka. Přijde mi to extrémně nepřitažlivé. Jediné, v co doufám, je, že až se v září vrátí do práce a syn půjde do školky, situace se zlepší a doma bude alespoň trochu klid. Jenže uvažujeme i o druhém dítěti. A toho se teď bojím jako čert kříže,“ uzavírá Marek.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka
V rodičovství nastává mnoho situací, kdy nám takzvaně bouchnou saze a nejsme pyšní na svou reakci. Ale měly by to být pouze výjimečné situace, které mohou být způsobeny naší únavou, nebo pozůstatkem starých schémat naší vlastní výchovy, kterou jsme nechtěně přebrali od svých rodičů.
Za agresivním výbuchem se často schovává strach a úzkost, že danou situaci neumíme vyřešit. Pocit rodičovské nekompetence a bezradnosti je pro rodiče silnou frustrací, která by se však nikdy neměla přenášet agresivním způsobem na dítě.
Je otázka času, kdy některému ze sousedů dojde trpělivost a nahlásí Adélu jako podezřelou z emočního týrání dítěte. Týrání se totiž netýká pouze fyzického ubližování, ale též tam patří nezájem či zastrašování.
Nekontrolovatelné výbuchy hněvu, které se často opakují, přestávají být časem pro dítě srozumitelnou hranicí a stává se vůči křiku rezistentní, tudíž naprosto ztrácí jakýkoli výchovný efekt a slouží pouze k vyventilování rodičovského napětí. Dítě se tak stává obětí a tento fakt se začne projevovat jak v jeho fyzické rovině, tak i psychické. O kvalitě vztahu a pocitu bezpečí vůči rodiči ani nemluvě. Marek tuto situaci sám nevyřeší. Je nutno se obrátit na rodinnou psychoterapii, kde dostane Adéla prostor pro zvědomění a pojmenování spouštěčů své agrese, ať už se jedná o únavu či přenesení špatných rodinných vzorců z její primární rodiny. Určitě jí bude doporučena i individuální terapie, kde se může naučit techniky k sebeovládání a práce s emočním napětím. Rodinný terapeut může poskytnout mnoho důležitých vhledů do situace, která je zátěžová pro celou rodinu. Nejvíce tím vším však trpí malé dítě, které ve svém věku pravděpodobně ani není schopno porozumět všemu co na něj matka křičí. Pokud je Adéla zdravá matka a nechce své dítě a vztah s ním nenávratně poškodit, měla by přistoupit na návrh odborné pomoci dříve, než se situace ještě více vyhrotí třeba za účasti OSPOD. Asi netuší, že je ohrožen i její partnerský vztah. Marek by měl i tento fakt použít jako jeden z argumentů k vybídnutí vyhledat odbornou pomoc.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu muže, kterého redakce zná a který ho předal redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
No, nezlepší se to, rozhodně ne samo od sebe. Druhé dítě ani náhodou, stačí, když jezinka ječí na to jedno. Jestli je ten kravál slyšet k sousedům, měli to nahlásit už dávno. Chudák kluk. Marek si ovšem měl uvědomit, že vzít si osobu s "trochu výbušnou povahou" byl jeho nápad. Co asi tak mohl čekat. Teď se to bude řešit dost blbě, patrně se to spíš bude stupňovat, a jestli něco, tak na rodinnou terapii ji nedostane ani heverem. Tyhle osoby jsou přesvědčené, že ony jediné jsou v právu a jinak jim celý svět ubližuje, a seřvou kdykoli všechny kolem za cokoli. Základ je nic s nimi nezačínat, na to je už pozdě, ale nechat to být a jen doufat, to je hodně špatný přístup. Už teď má ten kluk hodně mizerné dětství.
Myslím si, že naprostá většina matek nechce ubližovat svému dítěti. Ať už fyzicky nebo psychicky. Jenže to neznamená, že se to neděje. Hlavně proto, že se neumí chovat jinak. Říct o někom, že je hysterický a neumí se ovládat, to je super, jenže to vůbec nic neřeší. S prvním dítětem jsem zažívala šílené věci do jeho necelých tří let. Už jsem taky uvažovala, že půjdu někam na terapii, protože jsem věděla, že je něco špatně se mnou a neumím komunikovat. Naštěstí mi kamarádka doporučila a půjčila knihu Respektovat a být respektován, která nám život otočila o 180 stupňů. I když to člověk všechno uvnitř ví, někdy pomůže, když si to někde přečte nebo si to vyslechne od jiných. Ale to nejdůležitější stejně je, že člověk tu změnu chce a potřebuje, protože mu stávající stav přijde neudržitelný.
Druhe dite s takovou hysterkou.To nikdy.A nejhorsi je ze se takhle bude Vas syn chovat k dalsim detem ve skolce jako jeho matka a bude je treba i napadat.
Jsem taky uřvanec. Ale už jsem tento svůj problém - ano svůj - zpracovala a k explozi dochází zřídka, spíše s těmi staršími, než malými. Ono to totiž nemá smysl , člověk si poškozuje vlastní zdraví a nic to neřeší. Takže tak, pokud je někdo cholerik, musí se realizovat jinde, např. práce, sport, kde tu agresi vypustí.
O druhém dítěti ani neuvažuj, bude to jen horší. Starší bude chtít pozornost a malé potřebuje klid a péči, manželka se místo řvaní zhroutí. Dejte syna do školky, manželka půjde do práce a zklidní se. Jestli se potřebuje vyřvat, kup jí lístek na hokej.
Hehe, já na děcka taky občas řvu. Myslím, že je to pro ně moc dobrý, aspoň se pak nikoho neleknou a nikdo je nevyděsí. Dcera mi zrovna popisovala, jak se všichni bojí nějakého kantora, že na ně řve, uráží a tak a jí to je jedno. V určité míře to vytváří psychickou odolnost stejně jako žrát hlínu dělá dětem imunitu. Lidi,co všechno desinfikují, vytváří alergiky a lidi, co na děti občas nezařvou, zas děti, co se z každé agrese proti nim hned sesypou.
Když se vrátí do práce nic se nezmění, možná i zhorší. Paní by potřebovala něco na uklidnění.