Ve dvaceti se rozešla se svou láskou. Dala přednost škole před jeho plány na brzké založení rodiny. Od té doby se ale už nezamilovala šťastně. I když pak měla několik dalších vztahů, nikdy to neklapalo. „Jestli existuje ten pravý, byl to asi právě Dan. Smůla, tenkrát jsem si myslela, že takových ještě bude… Jenže nebylo. Čtyřicátiny jsem slavila jen se svými přáteli. Bez chlapa, bez dětí,“ vzpomíná na den svých narozenin, kdy ji přepadly chmury.

Brečela jsem na rameni nejlepšímu kamarádovi Kubovi, jak nemám pro co žít. Chci děti, vdát se, mít rodinu. Bylo jasné, že mi rozumí. Nejen že jsme byli spřízněné duše, ale před rokem se s ním rozešla dlouholetá přítelkyně. Ta naopak děti nechtěla, a tak si našla rozvedeného podnikatele, který už měl v tomto směru splněno. Tak i on smutnil,“ vypráví Šárka, která svůj žal mocně zapíjela. A právě v opileckém rauši ji napadla zajímavá myšlenka. Co kdyby se vzali oni dva?


Zdroj foto: Shutterstock

„Nejdřív jsme se tomu smáli, jako povedenému vtipu. Jenže když na to přišla řeč i později, za střízliva, nakonec to skutečně jako špatný nápad vůbec neznělo. Dobře se známe, umíme se spolu zasmát, máme si co říct, ve spoustě věcí se shodneme – není to už dost dobrých důvodů, proč by spolu ti dva mohli žít? Jediné, co chybělo, byla zamilovanost. Komu ale vydrží celý život? Stejně v manželství postupně vyprchá a jde spíše o přátelství,“ přemýšleli tehdy nahlas. A tak do toho praštili.

Vzali se a dnes mají osmiměsíční holčičku. Zatím si na své rozhodnutí zdaleka nestěžují. „Pravda, nemůžu říct, že bych Kubu milovala. Ani on mě nemiluje. V sexu si ale dokážeme vyjít vstříc, na všem se domluvíme a užijeme si spolu spoustu legrace. Jsme něco jako obchodní partneři, které nesvazují partnerská klišé a výčitky. Věřte mi, má to rozhodně něco do sebe,“ dodává Šárka.

Čtěte také:

Reklama