Trpělivost má své meze, i ta moje měla.
Vydržela jsem to s ním 20 let, a pak jsem řekla dost. Dál už ani den.
Nikdo se mi nemůže divit, protože mi vyváděl takové kousky, které lze jen těžko rozdýchat.
Začalo to již v době, kdy naše první dítě, syn Robert, byl ve školkovém věku a já jsem jednou pověřila manžela, aby ho odpoledne ze školky vyzvedl sám a koupil při tom 1/2 chleba, 5 vajec a 1 máslo.
Měla jsem štěstí, ztratil jen máslo a rozbil vejce. Synka domů dovedl bez úhony.
Když jsem se mu snažila vytknout, že úkol nesplnil podle mého očekávání, tak odvětil, že můžu být ráda, že kluka neztratil.
Jiný den jsem zase přišla domů z práce, otevřu dveře do kuchyně a našla jsem své tříleté dítě sedět na podlaze, před ním na zemi televizor, samozřejmě pod proudem, bez zadního krytu, polorozebraný, kolem spousta dílů a nářadí, a moje nebohé dítě mělo ručičku strčenou v prostoru televizních útrob a muž kutil něco vedle něj. Hned jak jsem uviděla tu hrůzu, zařvala jsem a strachy jsem málem omdlela. A můj manžel? Povídá: 
Největším jeho husarským kouskem byl ale náš výlet do Krčského lesa.
Měli jsme spoustu přátel a scházeli jsme se v hospůdce se zahrádkou Na tý louce zelený. Je více než jasné, že se nám nikdy nechtělo domů, ale měli jsme 2 děti, a tak samozřejmě i povinnosti. Nikdy jsem alkohol nepila, to v naší rodině obstarával manžel vždy poctivě i za mne. Já ho za to neúnavně a spolehlivě vozila či vodila domů a starala se, aby měl vše, tj. zejména těžkou tahací harmoniku, v pořádku. Celá léta.
Tentokrát jsme však byli pěšky, s oběma dětma, a tak jsem s přicházejícím večerem upozorňovala manžela, že je čas jít domů. „Ještě chvilinku,“ žadonil a pak uplynula hodina a on se stále nezvedal, a další hodina odbila a on žadonil o další chvilinku. Až má trpělivost vypršela, sebrala jsem syna na sporťáku a vyrazila domů sama. Jemu jsem tam nechala dceru v hlubokém kočáru, a protože na ni strašně trpěl a miloval ji, vsadila jsem na to, že vyrazí hned za mnou.
Nebudu popisovat minuty strachu. Dodnes si to vyčítám...
Syn již dávno spal doma v postýlce a já přecházela jako lvice místností od jednoho okna ke druhému, modlíc se k Bohu za ně oba. Ale uplynuly ještě asi 3 nekonečné hodiny, již byla tma, když vtom jsem uslyšela hurónský zpěv, nesoucí se naší ulicí. Vykoukla jsem z okna a uviděla jsem hrůzně – komický obraz. Ulicí dolů to šněroval s naším kočárkem manželův nejlepší kamarád, podotýkám, že ve velmi podroušeném stavu, hlasitě pěl, mého 
A to jsem už věděla, že není něco v pořádku, že jsem si vzala oblíbeného, ale nepacifikovatelného jedince. Vydržela jsem to s ním už jen dalších 15 let, jeden husarský kousek následoval druhý, a potom přišel konec našeho manželství, když už se ani naše dospělé děti nemohly na jeho vylomeniny dívat.
No a pak se nevdávejte, když je to taková pohoda a člověk si užije spoustu legrace...
Dnes bych ho připevnila na velmi krátké vodítko hned po svatbě a byl by klid. Možná. Kdo ví...
Nový komentář
Komentáře
Nechápu jak tam mohla nechat ožralýmu chlapovi dítě v kočárku
nazyvat husarskymi kousky to, ze se nedovedl postarat o vlastni deti
pani Frantiska musi mit opravdu silny zaludek 
Františko, je to všechno nějak silně přehnané. Když jsme chtěly se ženou vyrazit do světa tak jsme použily babičku a nebo jako parta některou z kamarádek které se zrovna nechtělo. Tahat děti po putikách to se přeci mezi slušnými lidmi nenosí. A vůbec kde jsi se s tím manželem seznámila? Většinou si totiž na alkoholizmus manžela stěžují Ty co ho klofli v nějaké putice.
Rikina: 46 tak u nás to nie je o tom, že niekto vedie a niekto je vedený.
Ja a 
sme tím a u nás to fičí o tímovej práci.
Článek mi připomněl příběh z jednoho nejmenovaného časopisu. tam maminka poslala manžela s mrňousem v kočárku na procházku a pro proutky na velikonoční pomlázku. Povedený manžílek obešel jednu hospodu, pak druhou, třetí ......... Nakonec se domů vrátil, ale bez synka a byl sťatý pod obraz. A tak se pisatelka vypravila do večerního šera a hledala ve všech hospodách, které potkala. Když konečně našla tu, kde muž synka zapomněl, byl tam už přivolaný policista. Ten ovšem vyděšené, ale už šťastné mamince dítě odmítl vydat, jelikož vyběhla jen v domácím a neměla s sebou občanku. Tak musela zase zpět domů, ale dopadlo to nakonec dobře. Nejvtipnější na tom bylo, že muž byl tak opilý, že vůbec nevěděl, že někde se synkem byl.
Feng : ještě dodatek - scházeli se s přáteli v zahradní restauraci v Krčském lese, paní se tam taky líbilo, jenom kdyby manžel včas dokázal zvednout zadek a pomohl jí dopravit dvě malé děti domů. Tím ještě není řečeno, že nešli v neděli do zoo, třeba jo. Ale - kdyby paní byla takový velitelský typ - mohla přece zavelet "jde se domů" a bylo by to. Takže možná nebyla tak úplně nejvyšší šarže v domácnosti... ale i na mně ten článeček působí divně, patrně ovšem jinak divně
Feng 48: ono to v praxi dost dobře nefunguje - ve dvou je to pořád 50 na 50 a když mají oba stejně dobré argumenty, a nedohodnou se, tak co ? Samozřejmě ideální je, když se sejdou dva lidi, co mají podobné žebříčky hodnot, víceméně stejný náhled na život a řešení problémů, pak je třecích ploch minimum, a dokážou se na většině věcí shodnout. Ale tam, kde se nedokážou shodnout, musí jeden z obou být ten, kdo má to rozhodující slovo. Toť můj názor vyplývající z mnohaleté zkušenosti z manželství, a několika "pokusných" vztahů po rozvodu. Netvrdím, že je nejsprávnější a nejlepší, můžu se krutě mýlit, a teprve na to přijdu. Ale zatím se mi to takhle osvědčuje...
Rikina: naprosto souhasím
Feng 38: to ano, ale já myslím, že někdo prostě musí být ten "vůdce smečky" - někdo, kdo má hlavní slovo, určuje směr, někam tu rodinu kormidluje - a taky za to pak nese větší díl odpovědnosti než ten druhý. Pokud tuto roli na sebe nevezme nebo nechce vzít muž, nezbývá, než aby se toho ujala žena, a stala se tou "matkou pluku", i když třeba o to původně nestála. Výsledek může být ten, že to dělá málo šikovně, hodně taky dělá vzor v rodině, kde dotyčný vyrostl, jaké bylo rozdělení rolí tam. Nechci se tady zastávat paní Františky na 100%, na rozvodu nikdy není vina jen na jedné straně, protože všichni máme nějaké chybičky, a možná i její velitelský přístup přispěl k tomu, že se rozešli. Ale určitě to s tímhle pánem neměla snadné.
Janinas: tak s tím zásadně nesouhlasím,jednoho děsného,nespolehlivého jsem se zbavila,teď jsem 2 roky s někým jiným a je to naprosto o něčem jiném...ale souhlasím, že těch spokojených manželství je žalostně málo,na druhou stranu znám několik velmi spokojených vztahů na druhý pokus.
Ještě něco k článku- absolutně mi není jasné, jak s takovým člověkem mohla mít dotyčná paní 2 děti, přece už velmi brzy musela poznat,že to není partner na celý život a že jejich soužití je dočasné,chápu , že 1 dítě, to ještě nemusela být zcela v obraze, ale druhé...
Milá Františko, já tě úplně chápu, protože mám něco podobného doma. Také jsem zvažovala rozvod. Jenže pak mi došlo, že hodní, spolehliví a věrní chlapy prostě neexistují. Tuhle špatnou zkušenost jsem získala ze svého širokého okolí, kde nevidím žádné šťastné a spokojené manželství. Pořád si říkám, že mám zdravé děti a že na tom jsou jiní lidé určitě hůř než já. Ta zamilovanost a lásky vždycky brzy vyprchá a většina chlapů je pak k nepotřebě a stejně se můžeš spolehnout jen sama na sebe. Pro mě je teď důležité, že se už nemusím rozčilovat, protože vím, že na manžela není spolehnutí, je ulhaný a tak ho i beru.
Když od něho něco potřebuju, tak mu to prostě oznámím, ale nehádám se s ním o ničem, protože to nemá cenu a člověk si jen ničí nervy. Chlapy mají prostě jiné myšlení než my - jsou prostě z MARSU a tak se chovají jako MARŤANI!
Feng: to není tak úplně pravda. Velitelkou se žena stane tehdy, zjistí-li, že na chlapa není spoleh a celý běh domácnosti leží na ní ... zvlášť, když už mají spolu navíc i dítě, má zodpovědnost i za to malé ...
catcat 35: myslím, že ani Františka s ním doslovně takto nekomunikovala, jen nám to tady popsala s jistou nadsázkou, aby to lépe vyniklo, jaký to byl dáreček a životní opora... a přesto spolu vydrželi 20 let, to je dneska docela úspěch, když se manželství běžně rozpadají do roka a do dne.
essence - tady nejde o to, co ten veselý chlapík (zabít ho) provedl, či neprovedl. Tady mě zaráží interpretace. Přeci, když mám manžela, tak s ním nekomunikuji na této úrovni. Dokázala bych pochopit, že ho poslala do ....., ale výtka, že úkol nesplnil dle mého očekávání
violetta 28: existujou, ale je s nima dost nuda... jednoho takového jsem poslala k vodě, byl nechutně zodpovědnej, pracovitej, do hospody nechodil, nekouřil a nepil pivo, pořád by jen seděl v práci nebo doma. Doma nejlíp u televize. Taky chtěl mít děti, a abych nechodila do práce a hezky se starala o domácnost. Jestli ho některá chcete, je pořád ještě svobodnej...
psycho:
Tohle posoudit nemůžu , neznám to, ale patnác let takových vylomenin asi dá člověku přádně zabrat. Divím se že nehodila flintu do žita už mnohem dřív
Buď ráda, že si měla chlapa, se kterým ses nenudila.
violetto, ale jsou. Jsou to úplně stejné bytůstky, jako my.
Pro odlehčení
. Františko, můžeš být opravdu ráda, že manžel Tvého syna cestou ze školky neztratil. Má známá vyslala manžela na procházku se synkem v kočárku a ten se vrátil v 10 večer a bez něj. Kočárek nechal v jedné zahradní restauraci 
.