Radka byla se svým partnerem od devatenácti let a znali se dokonce už od střední školy. „Honza byl strašně hodný člověk, byly jsme jako jedno tělo. Nikdy mě nezradil, vždy mi pomáhal a zamilovali jsme se do sebe třikrát. Nejprve na základní škole, ale to jsme ani jeden z nás tomu druhému neřekl. Později asi v patnácti letech. Já jsem však odjela studovat do zahraničí, protože si to tak přáli rodiče, a vrátila jsem se, až když mi bylo skoro devatenáct. Honzu jsem viděla po třech letech a když jsem ho po tak dlouhé době spatřila, zažila jsem ten nejintenzivnější pocit zamilovaní, který si jen dovedete představit.“

Zdroj fotografií: paní Radka a Shutterstock


Po dvou letech přišla svatba, po níž si Radka myslela, že už nemůže být více šťastná. „Člověk se musí smířit s tím, že nikdy neví, co ho čeká. Někdo prožije život téměř bez trápení, jiní lidé jsou nemocní a umírají nebo umírají jejich blízcí. Když mi volala policie, že měl Honza autonehodu, zpomalil se svět. Najednou bylo všechno opravdu jako v části filmu, ve kterém se stane tragédie. V nemocnici ještě chvíli bojoval o život, ale marně. Potom, co mi doktor oznámil, že nežije, nepamatuji si téměř nic. Po pohřbu jsem měsíc ležela v posteli a moje máma mě krmila, byla jsem úplně zničená. Stále jsem nechápala, že už se neuvidíme.


Bolest nebyla slabší ani po půl roce, a tak se Radka rozhodla, že s tím musí něco dělat. „Rozhodla jsem se, že žádného dalšího partnera mít nikdy nebudu a chtěla jsem, aby byl Honza nějakým způsobem stále u mě. Nepomáhalo mi schovat jeho věci, naopak jsem byla klidnější, když jsem si vzala na doma jeho košili nebo jsem se mohla dívat před spaním na fotografii.“


Později Radka narazila na internetu na společnost, která vyrábí diamanty z popela zesnulých. „Byla jsem tím nápadem zcela posedlá, ale rodičům i kamarádům přišla praktika nechutná. I přes to jsem vybrala úspory a za 105 tisíc jsem si nechala vyhotovit drobný diamant, jenž mi bude Honzu navždy připomínat.“

Čtěte také:

Reklama