„Manžel vždycky vydělával dost, neměli jsme se špatně, a tak jsme se rozhodli, že nebudu chodit do stálé práce a budu se starat o děti. Když byly děti ve škole, občas jsem zaskočila jako pomocná síla do obchodu, abych přišla mezi lidi,“ popisuje Nora svůj život.

Foto: Shutterstock

Pryč z matčina dosahu

Jenže přílišná péče o dceru Janu a syna Roberta, kterou jim matka věnovala, dost možná přispěla k tomu, že se v dospělosti toužili vzdálit z jejího dosahu. Oba se proto po škole odstěhovali do 150 kilometrů vzdáleného hlavního města, kde si našli práci a založili rodiny. Za rodiči se následně dostali jen jednou za čas, obvykle jednou měsíčně na povinný oběd, ze kterého brzy zase prchali.

„Nevím, kde jsem udělala chybu. Svoje děti miluju a vždycky jsem se o ně s láskou starala. Nevím, proč měly potřebu se od nás takhle vzdálit. Chápu, že mají svoje rodiny a starosti, ale čekala bych, že jim budeme stát za častější návštěvu,“ říká Nora.

Po dětech přišla před dvěma lety fatální ztráta. Nořin manžel onemocněl na rakovinu a během několika měsíců zemřel. Nora tak přišla o všechny tři osoby, které byli dlouhá léta náplní jejího života.

Čekání na smrt

„Nemám se o koho starat. Manžel zemřel, děti jsou daleko, kamarádky jsem nikdy neměla. Celé dny jen sedím před televizí nebo luštím křížovku. Chodím akorát na nákup a domů. Teď se kvůli koronaviru stejně nikam nesmí, ale ani za normálních okolností bych nikam nešla. Přece nepůjdu sama do divadla, když nemám s kým. To by byla ostuda,“ myslí si Nora a dodává: „Asi je to rouhání, ale přijde mi, že doma čekám na smrt. Snad by mě aspoň děti přišly na pohřeb politoval. Jestli by mi teda nějaký vůbec uspořádaly. A taky nevím, po jaké době by mě doma našly. Teď se vymlouvají na koronavirus a na návštěvu nepřijely už déle než měsíc.“

Čtěte také:

Reklama