Minulý týden kolegyně v práci jen švitořily, jak jedou na Velikonoce k příbuzným nebo jak konečně bude rodina pohromadě, ony si užijí partnera a děti tátu. Závidím jim, protože tohle já neznám.

 

K čemu mi jsou svátky, když ani těch pár dnů manžela nemám pro sebe. Je náruživý sportovec – nevím, jak bych to nazvala, pro „milovníky práce“ existuje slovo workoholik, ale pro sportovní závisláky?

 

Třikrát v týdnu vyráží na kolo do okolí, o víkendu každý den alespoň na stokilometrové štreky. Ještě bezdětní, jezdila jsem s ním, ale nikdy jsem tomu jeho nadšení z cyklistiky nepropadla jako on. Ani jsem nemohla, protože to byla samá tepovka, ionťák, stoupačka, tempíčko... a mně začalo vadit, že si nemohu vychutnat přírodu. Takže jsme časem došli k dohodě, že vyjedeme spolu a on pak bude pokračovat sám.

 

S narozením Janičky jsem si dala pauzu, ale jak jen to šlo, vzal ji Zbyněk do sedačky na kolo. Mělo to ovšem jednu vadu, nechtěl si připustit, že s malým dítětem nemůže jezdit tak jako sám a párkrát se stalo, že mi i s Janičkou ujel a ona několik kilometrů plakala, že mne nevidí... ale on nezastavil. Pak mu začalo vadit, že se zdržuju takovými blbostmi, jako je pole žlutých slunečnic, přitom mi nevadí, že jsem posledních pět kilometrů jela jak ponocný. 

 

Vzdala jsem to, já nechtěla polykat kilometry jen pro kilometry, Zbyněk měl zas pocit, že kazím jeho fyzičku. Doufala jsem, že když už nejezdíme na kolech spolu, tak se bude snažit vyšetřit nějakou tu chvíli na nás a dojde mu, že aspoň jeden den z víkendu bude věnovat rodině. Mýlila jsem se. Jakýkoliv volný den, státní svátek, dovolenou, apod. projezdí na kole. Ani teď o Velikonocích tomu nebylo jinak. Vyjeli jsme s partou do Jizerek, na výlety jsme chodili s ostatními rodinami, ale bez Zbyňka, ten zdolával kopečky. Když už jsme se večer sešli v chalupě, tak se nebavil o ničem jiném než o tom, jak si dal „vršky“ a jak to klouzalo (dost tam totiž o víkendu pršelo). Moc se nebavil ani s ostatními, byli to totiž „amatéři“...

Když už si na nás vyšetřil volno, tak nás vzal do cukrárny a ještě se tvářil, co nám dělá za milost.

 

Tak nevím, jsem z toho už vyčerpaná. Kolegyním závidím, že se aspoň pohádají, já nemám s kým...

 

Monika L.

Reklama