Pan Jaromír je dvanáct let ženatý. Se svou manžekou má dvanáctiletého syna Míšu a druhé dítě čekají. I na jeho početí se však šel napřed zeptat své matky.

maminka

Příběh Jaromíra, Hanky a tchyně

Manželka pana Jaromíra, Hanka, je už bezradná. Její manžel je sice hodný, pracovitý, prostě má všech pět P, ale jen do té doby, než se dá do hovoru se svou matkou. V tu chvíli se z něj stává absolutní „vůl“, pro něhož je slovo matky zákon, a svou ženu začne přehlížet.  

Dokud ještě společně s jejich synem Míšou bydleli ve dvoupokojovém bytě na nedalekém sídlišti a vídali se s tchánem a tchyní svátečně, bylo všechno v pořádku. Avšak před dvěma lety, krátce před Vánocemi, tchán nečekaně zemřel. Jaromírova matka to nesla velmi těžce, ve velkém baráku zůstala sama a bylo toho na ni moc. A tak jednou přišla za mladými s návrhem, jestli se k ní nechtějí nastěhovat. Stejně bude jednou celý dům jejich.

Každá koruna dobrá, ušetříme za nájem, řekli si mladí manželé, když zvažovali všechna pro a proti. A když ještě navíc tchyně slíbila, že jim nebude do ničeho mluvit, tak se na jaře do rodného domu pana Jaromíra přestěhovali.

Zpočátku bylo soužití opravdu vzorové. Babička jim do ničeho nemluvila, naopak byli rádi, že pohlídá Míšu, když byli v práci. A když něco potřebovala, tak se Hanky předem zeptala.
Obývali celé horní patro, kde měli i svoji vlastní kuchyň, tchyně měla tu svoji dole. Ale kolem té se muselo projít, když se šlo nahoru do horního patra. A tak se i stávalo, že Jaromír se po cestě z práce vždy nejdříve zastavil v kuchyni „u maminky“, která mu se slovy: „To Hanička neumí“, nebo „na to nemá čas“, přichystala pokaždé něco dobrého na zub.

Jaromír začínal být díky jejím pečeným kolenům a domácím buchtám stále víc pod jejím vlivem. Bez jejího svolení si nedovolil nic udělat, ve všem, co řekla, ji bez protestu poslechl. Nemohli si s Hankou zrenovovat dlouho plánovanou koupelnu, prý ta stará je dobrá, Hanka si nemohla nasadit na záhon ani vlastní zeleninu.
„Na co mi je zahrada, když na ni nic nesmím? Vlastně už skoro nic tu nesmím?“ postěžovala si nejednou Hanka svému manželovi.
Ale ten jen odpověděl, že má být mamince vděčná, že tady jsou, a kolik díky ní ušetří peněz.

Prostě co řekla maminka, to bylo svaté. Práce, kterou chtěla po svém manželovi Hanka, vždycky počkala: 
„Maminka je stará, ta potřebuje pomoct víc,“ argumentoval Jaromír.  

Vrcholem bylo, když Hanka Jaromírovi řekla, že by chtěla ještě jedno dítě. Hned to běžel oznámit matce, a ta na to řekla, že dětský křik v baráku už by ji asi vyrušoval, že stačí Míša, když zlobí. Hanka si ale prosadila svou a otěhotněla. Když se to Jaromírova matka dozvěděla, začala své snaše vyčítat, že to neměli dělat, že to si nedomluvili a ona už chce mít v domě klid.
„To nám ještě budete mluvit do toho, kolik máme mít dětí? A že jste ten klid nechtěla před dvěma lety, když jste nás sem lákala?“
Naštvala se už Hanka a ten večer manželovi řekla, že by jim bylo stokrát lépe v tom malém dvoupokojovém bytě na sídlišti a že má sto chutí si najít nový byt a odstěhovat se pryč.
Načež jí Jaromír řekl, že by bylo dobré se na to napřed zeptat maminky.
No prostě vůl korunovaný!

Čtěte také:

Reklama