„Než jsme se stali rodiči, měli jsme s manželem tak rychlé životní tempo, že jsme se domů chodili jen vyspat. Oba jsme měli celkem dost stresující a časově náročnou práci a ve volnu hodně aktivit. Já jsem třeba hodně sportovala, skoro každý den jsem chodila před prací běhat. A o víkendu jsme vyráželi na různé wellness pobyty, na večeře a do kina s přáteli apod.,“ popisuje Erika.
Foto: Shutterstock
S příchodem syna ovšem o všechno zmíněné přišla. Péče o Lukáše ji zaměstnává a Lukášův otec ji s ním moc nepomáhá. Erika je tedy celé dny doma, maximálně vyrazí na procházku s kočárkem a svému muži závidí jeho aktivity.
„Manžel se vůbec neomezil. Chová se skoro stejně, jako když jsme byli bezdětní. Hodně času tráví v práci a kvůli popracovním aktivitám se domů vrací několikrát týdně hodně pozdě. V pondělí má squash, ve středu pravidelné pivo s partou přátel a v pátek jezdí třeba na výlet na kole. A do toho má během týdne ještě nějaké nárazové aktivity, které třeba původně nebyly v plánu,“ tvrdí Erika, která cítí velkou nespravedlnost, protože jí z jejího původního života nezbylo skoro nic.
„Zaběhat si můžu jít maximálně o víkendu, když manžel syna chvíli pohlídá. O kině si můžu nechat leda tak zdát stejně jako o nějakém wellness pobytu. S kamarádkami už moc nekomunikuju, protože jsou všechny bezdětné. Když manželovi vyčítám, že on může všechno a já nic, hádá se se mnou, že takový je prostě úděl matky a že on má zase složitou práci a potřebuje se po ní odreagovat. Bohužel manželovi rodiče své vnouče hlídat moc nechtějí a já už mám jen maminku, která bydlí na opačném konci republiky,“ uzavírá smutně Erika.
Zdroj: respondentka Erika
Čtěte také:
- Rodiče mají mého přítele snad radši než mě, domnívá se Alžběta
- Vymodlené miminko si po řadě potratů neužívám a užírá mě to, říká Marie
Nový komentář
Komentáře
Když se narodí miminko je to velká změna. Většina starostí je na mamince ale i otec by se měl zapojit protože to malé má dva rodiče. Ale zase je to jen o domluvě mezi partnery.
Ať si začne psát na sítích s chlapama, posílat jim fotky v prádle a manžílkovi řekne, že holt co má dělatjinýho, když kvůli němu musí furt dřepět doma a potřebuje nějakou komunikaci.
To jsem opravdu jedna z mala tady, kdo si myslim, ze tohle by nemel byt standard, a ze zivot by se mel zmenit nejenom matce, ale i otci? Ze to neni zena, kdo si svoji volbou muze tohle vsechno zapricinila sama? Poslala bych tatinka na rodicovskou, i kdyby jen na nekolik mesicu.
A co si jako Erika myslela? Že i s miminem bude její život stejný jako předtím? Možná mohla použít mozek před tím, než roztáhla nohy...
Tvl slovní spojení "Manžel dítě na chvíli pohlídá" fakt nesnáším - na dítě jsou dva - otec a matka a otec se stará a ne hlídá... já bych si vytipovala den, kdy se otec dítěte vrací v nějakou rozumnější hodinu a jakmile by přišel domů, vrazila bych mu dítě s tím, že jdu na jogu a vracím se za 2 hodiny a ať se stará, že je to i jeho dítě... žádný povolování, nic - chvíli by prskal a taky by si zvyknul...
No záleží přece na Vás co jste si z manžela, hned s příchodem dítěte vychovala.Přece jak se miminko narodí musíte manžela hned do všeho zapojovat. Pokud s ním opravdu nehnete,tak jste si vybrala špatného tatínka pro své dítě.
Samozřejmě se lidem s příchodem miminka život změní, ale já se Erice třeba nedivím, že by chtěla některé své aktivity, jenže si asi počká. Může běhat s kočárkem, jezdit na inlajnech s kočárkem, chodit s Lukáškem plavat, do dětských skupin a nevím co ještě. Ale třeba by chtěla strávit nějaký čas s manželem, tak by si to mohl uvědomit a jednou za dva týdny najmout chůvu a vzít Eriku na večeři nebo do kina. Malý bude čím dál starší a časem dvě hodinky bez maminky vydrží.
Jasně, že se vše s narozením dítěte změní, to je úděl rodičů, ale výrok - manžel na chvíli pohlídá syna - mě irituje. Je to i jeho dítě a víkendy by mu věnovat měl, ne jen chvilky.
Máme tři děti. Manžel byl voják z povolání, tak mi skoro vůbec nepomáhal, babičky daleko. Nevím, kolik je paní roků, ale my, vlastně já stihla děti vychovat do mých 40 let, pak už byly docela samostatné. Mám velkou skvělou rodinu, 7 vnoučat, pravidelně se scházíme, hlídám jenom, když chci já, jsem šťastná, žiju naplno. Mám spoustu zájmů, činností, přátel, nemohla jsem si vybrat lepší život.
Ale vždyť sportovat se dá i s kočárkem, tady v parku vidívám maminky na bruslích, jak před sebou tlačí ten kočárek s dítětem. Oba jsou na vzduchu a sport je tu taky. Ty mámy vidívám i ve dvojicích. Dítě vždycky změní páru život, je potřeba se přizpůsobit a nefňukat nad tím, že už to není jako dřív.
Samozřejmě, že se s narozením dítěte život změní. A nejvíce se změní matce. Moc nerozumím, co na tom Eriku překvapuje. Za babičky nehlídají? To není jejich dítě ani povinnost. V tomto nejsem tolerantní, nemám ráda, když si matky stěžují, že babičky nehlídají. Erice bych poradila, koupit si kočárek na jogging, nabídka je velice široká. A může běhat celý den, dítěti pobyt venku prospěje. Nebo jet s kočárkem na bruslích. Výlet s kočárkem vlakem někam dál, všechno jde. Musí se chtít. Manžela si vybrala sama, a že neprobrali, jak to bude vypadat po porodu, je nemilé, ale ne nezvratné. Jednou týdně dvě hodinky pro sebe, a tatínek může s dítětem na špacír. Ale plakat, že nebyla v kině dlouho a tak, to je trochu mimo moje chápání, to až se Erika nezlobí. Večerní kino je dost sci-fi, když má člověk doma ani ve rok staré miminko. Stejně tak, být od něj více hodin pryč. To všechno přijde později. A k těm kamarádkám, no jo, to je bohužel celkem časté, a asi i normální, že si žena najednou nemá moc co říci s bezdětnými kamarádkami. Životní rytmus je s dítětem opravdu jiný. Mě spíše překvapuje, že to překvapuje dospělé ženy. Nicméně, těch aktivit, co se dají dělat s dítětem, jsou mraky. Stačí chtít, a nelitovat se, proboha. P.S. já se ale ani moc nedivím, že manželovi rodiče nechají zatím hlídat. Dítě má deset měsíců, ne každý se cítí komfortně, hlídat tak malé dítě. Můj otec má limit tři roky, aby se s dětmi domluvil, menších se spíše bál, aby se náhodou nebo nestalo :D.