Dnešní téma je u nás v rodině oblíbené. Moji dva kluci se rádi ptali, když byli malí, jak to bylo, když se rodili.

Manžel je jaderný fyzik a matematik, a proto si i termíny porodů předem vypočítal. První syn se měl narodit 29. 2. 1984, aby to prý bylo zajímavější a dobře zapamatovatelné datum. Nepočítal však se mnou, bylo mi toho drobka nenarozeného líto, protože jsem celé těhotenství zvracela, můj denní rekord byl 42krát, a to jsem stačila i spát. Obě dvě děti vyrostli na suché rýži a bramborách, nic jiného jsem v žaludku neudržela. Tak jsem si řekla, chudák malý, ještě se nenarodil, v bříšku ochutnal jen rýži a brambory a ještě aby měl narozeniny jen jednou za čtyři roky.

Nebylo mi sice 29. února nijak dobře, ale přece jen jsem v pohodě přestála i půlnoc. Manžel mi večer řekl, abych si nemyslela, že kvůli mně bude vstávat v noci a pojedeme do porodnice, teď když jsem nesplnila jeho výpočty. Je pravda, že kolem 3 hodiny v noci mi bylo už docela zle, ale dalo se to vydržet, myslela jsem si, že to bude horší. Asi kolem 10 h dopoledne jsem manžela vzbudila, že už bychom to mohli zkusit do té porodnice. Chvilku se nechal přemlouvat, ale pak tam se mnou dojel kolem poledne autobusem. Pořád jsem se cítila docela v pohodě a už v půl třetí odpoledne se nám narodil náš první klouček, a bolesti nic moc.

Pan doktor mě prý musel nastříhnout a při sešívání se mu to tak zalíbilo, že mě pro jistotu sešil celou (zřejmě nová forma antikoncepce), když mě druhý den na sále opět „párali“, seběhli se snad všichni, kdo měli nohy, aby se podívali na novou metodu antikoncepce. Celá operace probíhala pouze při lokálním umrtvení a musím říci, že takovou srandu na operačním sále porodnice v Kladně jen tak nezažila.

Druhý syn se dle manželových výpočtů měl narodit 1. dubna 1986. Další chudák na apríla. To tak, řekla jsem si. Vydržela jsem to až do 3. dubna, v podvečer jsem s manželem ještě absolvovala nákupy a kolem sedmé večer jsme se pěšky dokodrcali domů. Ještě jsem viděla nějaký projev našich sovětských soudruhů v televizi a pak začala estráda se sovětskými písněmi. To už bylo na našeho malého asi hodně a začal se bouřit, že už by chtěl zkusit, jak to vypadá venku. Bolesti opět nijak veliké, a proto jsme s manželem pomalou procházkou přešli celé Kladno až do nemocnice. Přesvědčovala jsem jej, že tam nezůstanu, že mě jen tak prohlédnou a půjdu domů, ale kdyby si mě tam náhodou chtěli nechat, tak že se to malé musí narodit ještě do půlnoci, přece tam nebudu zbytečně tvrdnout další den. Upozorňuji, že bylo už po 22 hodině. Stála jsem ve dveřích ordinace, a protože jsem hodně štíhlá, nebylo na mě nic moc vidět.

Doktor se zeptal, co potřebuji a tak jsem mu řekla, že manžel vypočítal, že budu rodit. V té chvíli sestřička, která stála za mnou, se málem smíchy počurala, protože on lékař prý studuje 6 let a nepozná porod a nějaký matematik si to vypočítá a je to. Pan doktor s hodně vysoko vytaženým obočím a ironickým úsměvem na rtech ke mně přistoupil a doprovodil mě na sál, že se na to teda podívá. No došli jsme tam na poslední chvíli, jen jsem si lehla, už se malý Honzík dral na svět. Narodil se přesně za pět minut dvanáct. Takže jsem to skutečně stačila ještě před půlnocí. Když přišel manžel další den na návštěvu, pan doktor jej prý podrobil výslechu, jak to dělá, že to dokáže tak vypočítat. Prý kdo umí, ten umí, ale stejně jsem mu to prý kazila.  

Takže já musím za svoji osobu říci, že porody jsou docela sranda, horší je pak ta další výchova.

nick Danička

------------------

Jojo, není nad to, mít doma matematika... moc díky za Tvůj příběh...