Zdroj fotografií: Shutterstock

Není to tak jednoduché

Devadesát procent pachatelů znásilnění jsou muži, které oběti znají. Z analýzy vychází jeden termín, který není příliš známý. Jde o fenomén takzvaného přijatelného znásilnění, na které se již v minulosti snažila upozornit skupina umělců z AVU. Pokud vám slovní spojení přijatelné znásilnění připadá jako oxymóron, jste na správné cestě. Žádné znásilnění není přijatelné, protože slovo znamená, že se člověk násilím proti vůli druhého zmocní. Jenže jsou případy, a není jich podle vedoucí mravnostního oddělení Police ČR Alena Kolářová málo, kdy dochází ke znásilnění manželem či přítelem.

Jak to vypadá v praxi

„Manžel už mě v minulosti několikrát napadl a já jsem se s ním chtěla rozvést. Bylo to však ještě v době, kdy jsme spolu normálně chodili na veřejnost, ale už mi byl odporný. Na oslavě čtyřicátých narozenin mé nejlepší kamarádky jsem se já i on hodně opili. Pamatuji si, jak mě nakládal do taxíku, a potom mám záblesk, jak se nade mnou sklání a já cítím jeho hnusný dech. Ráno mě bolela celá pánev, měla jsem modřiny, škrábance. Utekla jsem k matce a hned podala žádost o rozvod. Kamarádky mě ale přesvědčovaly, ať na něj rovnou podám trestní oznámení. V tu dobu jsem nevěděla, že by něco takového šlo, protože to přece jen byl můj manžel, se kterým jsem v tu dobu ještě sdílela lože a ještě před několika týdny jsem s ním měla normální sex,“ říká dnes už s incidentem vyrovnaná Kamila, kterou jsme potkaly na kurzu sebeobrany.

Manželská povinnost

Tento příklad se zdá být poměrně jasný. Jenže o znásilnění, které lze ohlásit na polici, může jít i v případech, které jsou společností zpochybňovány. Muž se ženy zmocní násilím, ta se však nakonec přestane bránit, protože má pocit, že jde o manželskou povinnost. Újma, kterou si z takového styku odnáší, je však podobná té, kterou utrpí ženy znásilněné „klasickým způsobem“.

Pointa je v bezbrannosti

Podle trestního zákoníku se považuje za znásilnění jednání pachatele, kdy pachatel násilím, pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy donutí oběť k pohlavnímu styku, nebo kdy pachatel k uskutečnění pohlavního styku zneužije bezbrannosti oběti. Jednání je považováno za násilné, pokud je překonán vážně míněný odpor oběti, nebo pokud pachatel ví, že oběť není schopna odpor projevit. Nezáleží na tom, z jakého důvodu je oběť ve stavu bezbrannosti (opilost, drogové ovlivnění, hluboký spánek, vysoká horečku, spoutání atd.) a zda se do tohoto stavu oběť uvedla sama, či přičiněním pachatele.

„Při znásilnění jde o bezbrannost, ať fyzického, tak psychického charakteru, ale mnohem hůře se to prokazuje. Navíc většina takto zneužitých žen svého partnera neudá nebo s ním vztah neukončí. Jen tiše trpí,“ říká vedoucí mravnostního oddělení Police ČR Alena Kolářová. Shrneme-li všechny body trestního zákoníku a vyjádření Aleny Kolářové, vychází z toho, že ze znásilnění může žena opravdu obvinit svého partnera či manžela. Společnost se tedy posunula do bodu, kdy manželská povinnost přestává být pojmem, který má váhu a emancipace se pomalu škrábe na výsluní. Pořád zde však zůstává otázka, zdali kvůli takovým feminiskticky laděným výkřikům o přijatelném znásilnění, nebudou ženy situace přehánět či zneužívat svého postavení.

Čtěte také:

Reklama