Foto: Shutterstock
Ivanina tchyně je nemocná už dlouho, ale doposud stačilo, když jí střídavě docházeli vypomáhat s domácností nebo nákupy a nechávali dovážet obědy. Jenže během posledního roku se její stav natolik zhoršil, že přestává být natolik soběstačná, aby ve svém bytě mohla žít sama. Potřebuje celodenní dohled a péči. Jenže ona do domu s pečovatelskou službou jít odmítá a vhodná alternativa to není ani pro její dvě děti – Ivanina manžela a jeho sestru Blanku. Chtějí se o maminku postarat. Ivanu však ani ve snu nenapadlo, že by tou pečující osobou měla být právě ona.
Švagrová má byt, já tchyni
„Od začátku jsem tak nějak počítala s tím, že o tchyni bude pečovat Blanka. Jednak je to její dcera a v neposlední řadě i proto, že na ni její matka přepsala celý svůj byt. Tak jsem si říkala, že tady není o čem. Jenže evidentně je,“ krčí rameny Ivana, s níž měl manžel nedávno vážný rozhovor. Řekl jí, že by svou maminku rád přestěhoval k nim do domu, do pokoje pro hosty. A požádal ji, zda by to mohla být ona, kdo o ni bude nepřetržitě pečovat. Na otázku, proč se o maminku nepostará jeho sestra, dostala jednoznačnou odpověď. Nemá přeci peněz nazbyt, takže do práce chodit potřebuje. Na rozdíl od Ivany, kterou manžel bez problému uživí. Navíc se ještě nějaký ten rok bude muset starat o dospívajícího syna, zatímco oni už mají děti z domu.
Rozhodnutí bude těžké
„Zní to sice logicky, ale stejně mě touhle žádostí neskutečně zaskočil. Nikdy by mě nenapadlo, že to po mně bude chtít. Znamenalo by to pro mě vzdát se práce ve školce a zůstat zavřená doma. Tchyni je pětašedesát let, takže třeba klidně na patnáct, dvacet let. Upřímně, je to pro mě hrozná představa. Vím, že se má rodičům posloužit, ale já se nechci úplně vzdát svého života,“ váhá Ivana, která dostala čas na rozmyšlenou. Jenže už teď ví, že ať se rozhodne jakkoli, nebude to pro ni znamenat nic dobrého. Buď přijde o práci a svobodu, nebo zklame svého muže.
K článku se nám vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Vzdát se svého aktivního života - tak jak Ivana cítí současnou a pravděpodobně dlouhou situaci spojenou s ustavičnou péčí o tchyni je naprosto nesmyslný až nehorázný požadavek či očekávání jejího manžela.
Povinnost postarat se o svého nemohoucího rodiče by nikdy neměla být stoprocentně přenášena na partnera, který nemá s potřebnou osobou úzké citové vazby. Protože, upřímně řečeno, tato péče není nijak jednoduchá i pro biologické děti, které ji mohou vykonávat s opětovanou láskou.
Pokud Ivanin manžel zvládne finančně dotovat výpadek příjmu z rodinného rozpočtu, o který by Ivana přišla, je tedy možnost dopřát své sestře tento finanční obnos k zajištění jejich potřeb v rámci celodenní péče o svou vlastní matku. To, jak se oba sourozenci domluví na vzájemném delegování povinností a zajištění komfortu matky, je již na nich dvou. Ivana může být nápomocná v období, kdy bude potřeba vystřídat manželovu sestru, aby měla možnost oddechu či k vyřízení svých potřeb. Realita v péči typu neustálé přítomnosti je skutečnou životní obětí a rezignací na svůj vlastní. A bohužel často končí totálním vyčerpáním obětavého potomka, který se pak dlouho z této zátěže vzpamatovává. Jediným zdravým východiskem je propojení s poskytovanými službami pečovatelek a i jiných odlehčovacích zařízení, kdy mají pečující osoby čas na oddech a regeneraci.
V dnešní době je mnoho možností, jak zajistit péči o nemohoucího člověka, ať už v rámci sociálních služeb či pečovatelských oborů.
Je nutné si uvědomit, že někteří staří lidé si již neuvědomují, že vyžadování celodenní péče není reálné uskutečnit tak, aby bylo možno setrvat v domácím prostředí.
V rámci rozhodování je třeba zvážit reálné možnosti celé rodiny, aby péče nezůstala na jediném člověku a uvědomit si, že v těchto situacích nemůže rozhodovat potřebný člověk, ale ti na jehož péči je odkázán.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Před nějakou dobou jsem četla podobný příběh, jen z pohledu synátora, těžce uraženého tím, že se manželka (se nemocnými zády) odmítá starat jeho o imobilní matku. Kde se tihle lidi furt generujou? Je to výsledek generace vštěpovaného postoje, že žena=pečovatelka? Nebo jsou tihle lidi úplně necitliví a tupí?
Co se tohoto pána týče, pokud bez problému uživí manželku, uživí i sestru. Klidně ji mohou dotovat, zaplatit pečovatelku, nebo se sourozenci můžou střídat. Každopádně je to jejich matka, ne Ivanina. Vzdát se práce? Zapomeň. Tchyně tu může být dalších x let a kde mě pak asi vezmou? Jako hajzlbábu? A kdo mi zaručí, že po letech soužití s péčí unavenou manželkou pán neodejde za mladším a míň ztrhaným modelem? Sobeckej je na to, zdá se, dost. Že ho to zklame? A tím, že si plete manželku s pracovní silou zdarma tě jako nezklamal?
Rozhodně bych se nevzdala své práce. Pokud manžel trvá na péči o matku pouze z jejich strany, rozdělila bych se s ním půl napůl. A sice tak, že polovinu týdne by se staral on a polovinu já. U matky doma. Nikoli u nás doma. Aby byla ve svém prostředí a aby byl doma klid. Manžel si upraví pracovní dobu a s manželkou se bude po dvou dnech střídat. Vždy bude jeden z nich zbytek dne u matky kromě osmi hodin, kdy bude v práci. Někdo namítne, že tím pádem se manželé vůbec neuvidí. To se nedá nic dělat. Péče znamená přinést oběť. Kdyby matka žila u nich, bude mít Ivana na krku chod domácnosti, celého baráku a skákat kolem manžela a tchýně, případně kolem návštěvy dcery, která dostala byt. Nenechala bych se vmanipulovat do situace, že přijdu o práci, zpátky ji nevezmou a co bude potom dělat? Někde uklízet? Tohle po ní nemůže chtít manžel, který ji má rád. Tohle po ní může chtít vypočítavý sobec.
Dodatek - osobně jsem toho názoru, že člověk má vracet svým rodičům péči a lásku, které se mu od nich dostalo, když byl dítě. Má jim pomoci, je-li to zapotřebí. Ale za prvé - rodičům, nikomu dalšímu už ne. A za druhé, ono to má určité hranice. Stejně jako se rodiče nemají obětovat svým dětem a vzdát se svého života, aby všechno dopřáli dětem a umetali jim cestu za každou cenu, sami si pořád jen odpírali a všechnu svou snahu směřovali jen ve prospěch potomků, tak ani děti nemají obětovat svůj život starým rodičům a neutuchající péči o ně, je třeba nalézt nějakou rovnováhu, a tu hranici má zjevně každý trošku jinde. Neměl by se nechat od nikoho strkat za tu hranici, kde být nechce a to ani zdánlivě ušlechtilými argumenty. Ivana se bojí, že svého manžela zklame. A on ji snad nezklamal, když od ní požaduje to, co požaduje?
Mě tedy ani na minutu nikdy nenapadlo, že bych se snad někdy měla starat o tchyni. A taky jsem se nestarala. Staral se tchán, tedy její manžel, a její dcera, tedy moje švagrová. Plus tam chodila paní na úklid, byla zařízena dovážka jídel a dvakrát do týdne přišla zdravotní sestra obstarat tu odbornou část péče. Něco to stálo, ale s tím se holt musí počítat.
Ivaně bych doporučila - v případě že nechce manžela zklamat - aby si zařídila živnostenský list, a manželovi fakturovala péči o jeho matku za běžnou tržní cenu. Samozřejmě v rozsahu běžné pracovní doby, jinak vše navíc, noční péče, víkendy atd. by buď dělal on sám, nebo jeho sestra, protože žádná pečovatelka nepracuje 24/7. Tím by Ivana měla zajištěny finance, platila by si sama zdravotní a sociální pojištění, byla by OSVČ, tedy samostatná jednotka, ne manželka v domácnosti závislá na tom, jestli ji muž uživí. Samozřejmě bych očekávala, že bude zajištěna polohovací postel, pomůcky do koupelny, schodolez a cokoli dalšího, co by případně bylo potřeba pro usnadnění obsluhy tchyně. A hlavně to chce mít odolnou povahu, a nevyměknout, když bude manžel frflat, že takhle mu to nevyhovuje. To bohužel Ivana nemá. Jinak by tu tenhle článek vůbec nebyl, anžto by manželovi uměla dát odpověď a nechtěla by radu zde.
Manžel pocházel ze čtyř dětí, byly dva kluci a dvě holky. Dvě z dětí bydlely v místě bydliště jeho rodičů. Byl však na svoji matku jako nejmladší z dětí hodně citově vázaný a tak přestože jsme bydleli na druhém konci republiky, maminku si bez mého souhlasu přestěhoval k nám domů a poté mě požádal, ať opustím práci a dělám jí pečovatelku. Zaskočilo mě to, práci jsem opustit nechtěla, měla jsem deset let do důchodu. Nemohl mi to odpustit a neustále mi to vyčítal. Naše neshody na základě toho vedly až k rozvodu.
Nikdo nemá žádné právo chtít po ní, aby se obětovala pro tchyni a klid v rodině... Jen ať se stará dcera a oni ji mohou dotovat. V žádném případě bych se nevzdala svého života, abych v pozdějším věku zůstala bez práce (nebo s velmi nízkým důchodem) a bez kontaktů se světem. A co kdyby se s jejím manželem něco stalo? Nene, odmítnutí je jediné rozumné řešení.
Tchyně má 65 roků, tzn., že její potomci mají cca 40 a Ivaně je, zřejmě, také něco kolem 40 roků. Takže má naději, že by mohla o tchyni pečovat i více než 15 let, kdy jí bude 55 roků. Nebude mít žádnou praxi, ví bůh, kde ji pak zaměstnají. Co se týká sociálního pojištění, bude mít 15 let péči o osobu blízkou - to jí výrazně záporně ovlivní výši jejího starobního důchodu. Bude doma s tchyní, bez společnosti kolegyň a kolegů. Kdo jí zaručí, že její manžel, který na ni hodlá přenést svou povinnost, ji pak neopustí? Ta paní má 2 děti. Tak se ty 2 její děti o ni musí postarat. I dcera i syn. Nikoliv snacha. V článku není uvedeno, jakou nemocí tchyně trpí, jakou péči bude její stav vyžadovat. Musí se také počítat se změnami nálad. Ne. Já bych to odmítla. A nemluvím do větru, bydlel s námi 3 roky tchán - potom, co tchyně zemřela - měl rakovinu tlustého střeva a stomii. Chodili jsme s manželem oba do zaměstnání, měli jsme tříletého a pak šetiletého syna. Já jsem chodila do zaměstnání od 7.00 do 15.00, manžel od 5.30 do 14.30 - on jezdil autem, aby byl doma brzy, vyzvedl syna ze školky a aby byli doma s dědou. Když hrozilo, že by měl mít celodenní péči, já jsem toto manželovi odmítla. Ale čas a situace to vyřešily za nás, tchánovi se přitížilo, odvezla ho sanitka do nemocnice a v nemocnici zemřel.
Ani omylem. Odmítnout a nijak nediskutovat. To asi spadly milé děti z višně? Zasmála bych se a nekonalo by se ani stěhování ani péče. Absolutně nezájem. Rozesmála mne věta, že rodičům se má posloužit? Lol, tak možná v 19. století. Teď jsou přesně na toto profesionální služby. Osobně nehodlám být sendvičová generace, takže se starám o děti, ne o dospělé. A manžela a vyčůranou švagrovou bych s tímto nápadem poslala tam, kam slunce nesvítí, pokud by se rozhodli neakceptovat slušné a jednoduché "ne, takto to určitě dělat nebudeme".
Ivana by nejen přišla o práci a vlastní příjem, ale stala by se absolutně závislá na manželovi. Budou jí chybět odpracovaná léta, vyřadí se z pracovního trhu. Jestli je tchyni 65, jí bude kolem 40, jestli vůbec. Šla bych na to logicky.. já budu chodit do práce a svým výdělkem přispívat do rodinného rozpočtu, který klidně unese náklady na profi ošetřovatelku. A další péče zůstane na rodinných příslušnících jako doposud. Pokud manžel Ivanu nepovažuje pouze za služku, nemyslím si, že by odmítnutí znamenalo nějaký problém. Je to opravdu závazek na velkou část života všech a pokud s tím nejsou v pohodě všichni zúčastnění, nebude to stejně ve finále dělat dobrotu. Za mě odmítnutím nenechává nikoho na holičkách, není to její profese, povinnost ani zodpovědnost. Má plné právo odmítnout, z jakýchkoli důvodů.
Je třeba to odmítnout. Ano, bude ta špatná,ale to je jedno. Není ani dcera ..Dnes existují pečovatelky,zdravotnice, nemocná paní může být doma . Jenže z vlastní zkušenosti vím, jak to vypadá, když se starší člověk šprajcne, že nechce ani pečovatelku , jen rodinu. Nesmí povolit i za cenu naštvaného manžela.
Seberte síly a odmítněte to. Manžela sice zklamete, ale stůjte si za svým. Po krátkém dusnu si zachováte svůj život, ne že ona se má, je furt doma a co bychom jí ještě naložili? Budete létat jak hard na holi a ještě se na vás budou dívat zpatra, že se válíte doma.