„S Jiřím jsem se seznámila, když jsem byla na střední škole. Já jsem chodila na ekonomku, on byl na učňáku. Zamilovali jsme se do sebe na jedné brněnské diskotéce a já jsem asi po třech měsících zjistila, že jsem těhotná. Oba jsme to přijali s radostí, protože v té době to zase nebyla taková ostuda. Mně bylo osmnáct a Jiřímu devatenáct, rozhodně jsme nebyli první ve městě.

Zdroj fotografií: Shutterstock

Větší šok přišel, když se nám narodil syn s Downovým syndromem. Smířili jsme se s tím celkem rychle, kdo se s tím však nesmířil vůbec, bylo naše okolí. Naši přátelé se s námi přestali vídat, protože podle mě nevěděli, jak se mají k Tomáškovi chovat. Navíc já jsem byla ze začátku dost úzkostlivá, takže se mnou nebyla řeč. Po čase se ale vše zlepšilo a byli jsme šťastná rodinka. O pět let později se nám narodila ještě dcera a Jiří měl hezký vztah i s Tomášem. Občas jsme se sice pohádali, ale nešlo o nic zásadního.


Před rokem bylo Tomášovi 29 let a Jiří za mnou přišel, že už se o něj nezvládá starat. Zůstala jsem stát jako opařená. Tomáš je dnes totiž už poměrně samostatný, snaží se a určitě se nedá říct, že je na obtíž. Jiří si však stál za svým a téměř bez dalších řečí podal žádost o rozvod. Nechci tvrdit, že bych se s odloučením smířila, ale snažila jsem se jeho rozhodnutí přijmout. Poslední zjištění už jsem však opravdu nedokázala pochopit.


Moje kamarádka mi prozradila, že Jiří udržuje vztah s paní, která má postiženou dceru. Holčička má mozkovou obrnu a vyžaduje péči 24/7. Okamžitě jsem svému bývalému manželovi volala a požadovala vysvětlení, ale nedočkala jsem se kloudné odpovědi. Nyní chodím k psychologovi, který mi vysvětlil, že ve skutečnosti manželovi vůbec nešlo o to, že máme postiženého syna, ale jen toužil po změně. Jeho nová přítelkyně se mu tolik líbí, že je schopný zapomenout na celou svou rodinu.“

Čtěte také: