Pomalu začíná léto a s ním se dostavují mé černé můry. Respektive jedna. Má název KOLO.

Minulý rok totiž přišel manžel jednoho dne domů, tvářil se velmi tajemně a odvedl mě do kočárkárny. Že tam pro mě má překvapení. Vůbec jsem netušila, o co se může jednat a proč překvapení pro mě schovává zrovna v kočárkárně.

Pochopila jsem, když jsem vešla dovnitř.

U zdi se skvěla dvě novotou zářící horská kola! Proboha! Nikdy jsme spolu neplánovali, že začneme na stará kolena bicyklovat. A najednou takové překvápko.

Manžílek se tvářil velmi spokojeně a nadšeně mi začal vykládat moudra o prospěšnosti ježdění na kole, vyzdvihoval budoucí nádherné chvíle, které ve společnosti našich bicyklů prožijeme,  a bylo na něm vidět, jak se strašně těší, až prvně šlápneme do pedálů a vyrazíme do Brd.

Já jsem jeho nadšení nesdílela ani trochu. Nejsem zrovna nějak extra sportovně založená, mám i pár kilo navíc a představa, jak funím jako lokomotiva mi zrovna lákavá nepřipadala.

Manžel ale vypadal, že se nachází na vrcholu rozkoše.

„Prosím tě, co tě to napadlo?“ otázala jsem se nevěřícně.

„Tak jsem si říkal, že děti už jsou velké a my se můžeme konečně věnovat něčemu jen my dva společně. A ježdění na kole mi přišlo jako fajn nápad. Zlepšíme si kondici, budeme spolu, výlety… Myslel jsem, že budeš mít radost.“

Jeho hlas zněl najednou zklamaně a mně ho bylo docela líto.

 

Tak jsem ho ujistila, že radost mám a že se mi to ježdění na kole třeba zalíbí. Konec konců jsem oceňovala jeho snahu, abychom podnikali společné akce, a brala jsem to jako další fázi našeho společného života.

 

A tak se naše žití začalo odvíjet ve společnosti našich dvou horských kol. Nakoupili jsme apartní oblečky, chrániče i helmy, láhve na pití, speciální boty, rukavice, a dokonce i ponožky. A každý víkend jsme vyráželi na několikakilometrové túry.


 

Zpočátku to bylo fajn. Musím říct, že jsem ježdění přišla na chuť a nemohla jsem se dočkat konce týdne.

 

Jenže manžel vzal ježdění opravdu poctivě. Nejezdil jen o víkendech, ale vyrážel i v týdnu, po práci. Ješitně se mi chlubil počtem najetých kilometrů a pravidelně kontroloval tuhnutí svých ochablých stehenních a lýtkových svalů. Své „kolečko“ neustále vylepšoval o různé pomůcky, zlepšováky a parádičky… a bohužel, toto jeho postupně získané bezbřehé nadšení začal pomalu ale jistě aplikovat i na naše původně příjemné víkendové vyjížďky.


 

A tak se místo poklidného, pohodového ježdění, romantických zastávek na místech, kde se nám líbilo, a přestávek v zájezdních hospůdkách, proměnily naše společné bicyklové akce v honbu za najetými kilometry. Neustále na mě vyvíjel tlak, abych si i já zvyšovala zátěž, a nedokázal pochopit, že já nějak nemám potřebu si něco dokazovat. Že mi prostě stačí si zajet nějakou příjemnou trasu a jsem spokojená.

 

Z našich společných výletů se tak pro mě stala černá můra. Zatímco on šlápnul do pedálů a svištěl jako o závod, já jsem ho celou dobu v podstatě jen marně dostihovala. Podrážděně na mě vždycky někde počkal, a když viděl, že už jsem na dohled, nasedal a pokračoval v cestě.


 

Ke konci loňské sezóny jsem ho i s celým horským kolem poslala do prčic a zatímco on pravidelně každou sobotu vyjížděl, užívala jsem si klidu a samoty a plánovala si vlastní program. Je fakt, že takto rozdělený čas mi ale zrovna nevyhovoval.


 

A teď se celá situace opět vrací. Vysvitlo sluníčko, manžel napumpoval kola, provedl kontrolu a údržbu a už týden do mě hučí, že to nebude přehánět, že se bude snažit přizpůsobit se mým možnostem… bla bla bla. A chce, abych opět začala jezdit s ním.


 

A já řeším dilema. Vím, že on se kola nezřekne. A tak mám dvě možnosti: buď se nechat strhat do úmoru, což mi přijde dost přehnaná cena za to, že budeme o víkendu spolu, nebo si stát na svém a riskovat, že se naše volné dny promění v mou každovíkendovou samotu. Zkoušela jsem s ním promluvit, abychom jezdili třeba ob víkend a ten další šli zase někam, kde to víc baví mě. Nepochodila jsem. On tomu ježdění totálně propadl a mám dojem, že ho prostě nic jiného nezajímá. Dokonce se chystá na nějaký závod Král Šumavy, nebo jak se to jmenuje.


 

Máte některá z vás podobně ujetého manžela? A jak to řešíte? Poradíte mi někdo?

 

 

(Podle vyprávění bývalé kolegyně napsala Meryl.)

 

Reklama