Foto: Shutterstock
„Byli jsme zrovna s kamarády na dovolené po krásách naší vlasti, když mě začalo strašně bolet břicho. Večer se to ještě vystupňovalo, a tak mě manžel odvezl do nemocnice, kde se z toho vyklubal akutní slepák. Když jsem se ale po operaci sháněla po manželovi, sestřička mi řekla, že je dávno pryč,“ popisuje Jana.
Poté, co se vzpamatovala z narkózy, svému manželovi hned volala, aby zjistila, kam se poděl. Ten jí ale telefon nezvedl a vzápětí přišla Janě zpráva, že je v místě s nestabilním signálem. Zpráva byla navíc doplněná ještě fotkou, kde jí manžel spolu s ostatními kamarády mává z cyklovýletu, který měli na ten den naplánovaný a Jany se ani nezeptal, jak dopadla operace.
„Zavolal mi až pozdě večer, kdy mě probudil. Zašli prý s kamarády ještě na pivko a protáhlo se jim to. Samozřejmě jsem se na něj obořila, jak mě mohl nechat v nemocnici a pokračovat v dovolené jakoby nic. Vypadlo z něj, že slepák je přece banální operací, takže ho ani nenapadlo, že by se mělo něco zkomplikovat. A slíbil, že se stihne včas vrátit, až mě pustí,“ tvrdí Jana.
To se ale nestalo. Když Janu po několika dnech z nemocnice propouštěli, manžel od ní byl dvě stě kilometrů daleko, a tak jí z nemocnice nakonec vyzvedávala kamarádka, která to měla z domova blíž.
„Opravdu mě zklamal. Čekala bych, že se o mě bude bát, ale to, že mě ani nezvládnul vyzvednout, je opravdu do nebe volající,“ uzavírá Jana smutně.
Příběh komentuje seniorní psychoterapeutka Mgr. Veronika Macová:
Mezi řádky článku čtu, že se Jana ocitla v situaci plné bolesti a možná i obav o svůj vlastní život. To zní jako stav, ve kterém bych u sebe potřebovala mít své nejbližší. Představuji si, že bych chtěla mít svého životního partnera nablízku, když se probudím z narkózy. Bylo by mi líto, kdyby vedle mě nebyl. Vám ne? Jana byla zklamaná. Možná se u ní i narušila důvěra v to, že se o ni partner postará. Mou pozornost poutá rozdílné vnímání závažnosti situace oběma partnery. Mám dojem, že absence manžela mohla Janě znít jako „Tvé prožívání není důležité.“ ve chvíli, kdy potřebovala slyšet spíš „Jsem tu pro tebe.“. Zní to povědomě? Mám pocit, že se Janin příběh může stát inspirací pro ty, kteří se ve svých vztazích setkávají s nenaplněnými očekáváními. V podobných situacích je dobré si otevřeně vyjasnit, co pro nás znamená podpora a co od partnera očekáváme, když nám není dobře. Každý má totiž jinou představu. Někdo potřebuje přítomnost, jiný praktickou pomoc, někdo alespoň projev zájmu. Pokud se tyto představy minou, přichází zklamání a pocit osamění. Je důležité o takových pocitech mluvit. Nejde o to si něco vzájemně vyčítat, ale spíš o sdílení svých emocí a potřeb. To nám v partnerství pomáhá zjistit, jak si být vzájemně oporou v náročných okamžicích. Může se ale stát, že se s partnerem nedokážeme navzájem slyšet, že si neporozumíme. V takových chvílích někdy prostě potřebujeme „tlumočníka“. Odborným průvodcem může být třeba párový psychoterapeut, který pomůže partnerům pojmenovat jejich vztahové a životní hodnoty tak, aby se vzájemně zahlídli a dokázali se společně sladit. I v páru se totiž můžeme někdy cítit sami.
 Mgr. Veronika Macová je zakladatelka a ředitelka psychoterapeutického a poradenského centra Willow Therapy a projektu Skupiny Praha, seniorní psychoterapeutka a seniorní psycholožka, pracuje převážně s dospělými individuální a skupinovou formou face to face i on-line, nejčastěji se zabývá tématy životní nepohody či nespokojenosti, smutku, úzkostí, stresu, vyhoření, vztahů, samoty, sebevědomí a sebehodnocení, práce se vztekem a agresí a dalších potíží spojených s kriminalitou či trestnou činností, jejími klienty bývají často muži a věnuje se také metodice a mentoringu svých kolegů. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Slepák mi brali jako malé, takže tam žádný manžel nebyl, ale trochu komplikované to bylo, tak návštěvy rodičů na JIP byly ze začátku omezené. Ale šlo to. Nejen kvůli manželově specifickému humoru měl zákaz mě během dvou dnů po plánované operaci zákaz navštívit mě. Napsat mohl, ale domluvili jsme se, aby mě nerušil, tak mu jen napíšu já, že je hotovo. To je jedna věc, kde má mladá paní trochu přehnanou reakci. A i když auto nemáme a jeli jsme busem, manžel mě z nemocnice doprovodil a nesl tašku. V tom paní chápu, páč se sanitkou to není úplně tak jednoduché, taxi by asi šlo, ale taky tam vidím ten projev zájmu, který bych od manžela čekala.
Proboha, to je hrůza - zase jedna pipina, co bez partnerovy nehynoucí lásky nemůže žít. Já už jsem v minulosti byla na několika operacích (dokonce i hodně závažných, v ohrožení života), ale ani jednou mě partner nenavštěvoval, natož aby tam hodiny vysedával a ani mi nevyvolával. Proč taky, copak by mi tím nějak pomohl? A abych burcovala půl republiky kvůli odvozu domů? Ve vážnějších případech byla k dispozici sanitka, pokud je to něco banálnějšího, tak existují vlaky, autobusy, taxi..... No, určitě by se Jana měla okamžitě rozvést a rozhodit sítě, aby našla nějakého troubu, co jí bude i utírat zadek, aby jí dokázal, jak je jedinečná. Hodně štěstí při hledání!
Jsou okamžiky v partnerském životě, kdy si člověk slovy známé písně položí otázku - "Jestli to pro mě uděláš?" Zde manžel vyhodnotil manželku jako tu méně důležitou a dal přednost zábavě s kamarády.
Akutní operace slepého střeva není banalita, kterou na chodbě operují vrátní, ale velice rychle se z toho může stát život ohrožující stav. Očekávala bych, že manžel alespoň setrvá do konce operace, následně svou ženu navštíví a domluví se s ní, čemu by dala přednost, jestli chce, aby za í každý den zašel, nebo jestli by jí nevadilo, kdyby pokračoval v cestě a následně by ji po propuštění vyzvedl a postaral se o ni. Není vyloučeno, že žena sportovkyně by měla pro jeho další cestu pochopení, tohle ale pro vztah moc dobře nevypadá.
Já ten prasklý slepák a zpožděnou operaci přežil, ačkoliv naděje byla už nepatrná. Ale po několik následujících dnů boje o život jsem neměl ani pomyšlení na nic jiného, natož kdo je nablízku. Kromě lékařů jsem týden nikoho nechtěl ani vidět. Pokračování v dovolené vidím jako rozumné řešení.
Nikdy jsem na žádné operaci nebyla, takže netuším, jak by to po slepáku vypadalo. Asi by mi nebylo do zpěvu, ale zas aby museli všichni kolem mě skákat?
Před dávnými lety si můj manžel šikovně zlomil krční obratel. Vyplynula z toho operace a následný pobyt v nemocnici v řádu týdnů a rehabilitace dalšího půl roku, než byl opět "jako nový" a fit. Život se kvůli tomu nezastavil. Jen přibyly návštěvy v nemocnici, ale jinak jsem dělala všechno jako jindy. Ani manžel neočekával, že nechám všeho a budu sedět u jeho lože a držet ho za ruku. Ono by to beztak ničemu nepomohlo. Nevyzvedávala jsem ho, normálně ho dovezla domů sanitka, až byl uznán, že může domů ze špitálu. Před méně dávnými lety byl můj tehdejší přítel na operaci žlučníku, plánované, nešlo o život. Sám mi řekl, že je zbytečné, abych s ním trávila čas v nemocnici, že je za pár dnů zpátky a nijak zvlášť nestojí o to, abych tam za ním chodila a nosila mu pomeranče, které stejně nemá rád. Taky ho nikdo nevyzvedával, anžto byl dovezen domů sanitkou. Čili podle mě se zas nic tak katastrofického nestalo a Jana dělá vlny celkem zbytečně, ale tak každej jsme nějakej, někdo asi potřebuje hladit po hlavičce a litovat, akorát že od ženy, která se chlubí, jak je sportovní a vede aktivní život s lezením po skalách a podobně, by to člověk nečekal. 
Bohužel to vypadá že jeho kámoši byli pro něj důležitější než partnerka.
Nikdy jsem zánět slepého střeva neměla, nikdy jsem takovou operaci neprodělala, takže nevím, jak bych se po operaci cítila. Taky netuším, jak by té ženě manžel pomohl, kdyby seděl na chodbě v nemocnici a čekal, až jí slepák vyříznou a nevím, jak by jí pomohl, kdyby zůstal po dobu její hospitalizace v její blízkosti. Kdyby nebyl na dovolené, musel by, zřejmě, do zaměstnání, kvůli operaci manželky by ho asi neomluvili. Blbé je, že domů se musela nějak dopravit sama, podle textu pomocí kamarádky. Kdyby byla neschopna chůze, odvezla by ji sanitka. A doma, pokud oba byli více dnů mimo domov, asi neměla např. nakoupeno. I když i to se v dnešní době dá všechno zvládnout. Není psáno, jak dlouho spolu žijí, ale oba žijí sobeckým životem - věnují se jenom sobě a sportu. Tak čemu se ta žena diví?
Taky by mě to naštvalo. Ne, že neseděl na chodbě a čekal, jak dopadne operace, ale že se neuráčil mě ani vyzvednout. O tom, že měl zavolat ani nemluvím, taky by mu to pivisko za pár minut neuteklo. Nakonec může Jana ještě zvážit, jestli je Mirek správný parťák pro život.
Podle mě je to sobec, za terapeuta bych ani neutrácela.
To že pokračoval ve výletu je ještě jakštak pochopitelné, tak jako co by dělal sám doma, ale to že ji nevola