Foto: Shutterstock
„Co se týče přístupu k výchově, manžel je od začátku poměrně laxní a všechno nechává na mně. Nechce se se synem dohadovat, být za toho špatného, takže musím všechno, co je synovi nepříjemné, dělat já, nebo to neudělá nikdo,“ popisuje Eva.
Na mysli má například čištění zubů, mytí, návštěvy lékařů apod. Když se Marek šprajcne, že se nebude oblékat, jeho tatínek na něj podle Evy jen kouká a nechává ho se vztekat. Nikdy nezakročí, nesnaží se mu domluvit ani nic podobného.
„Mnohokrát jsme se kvůli tomu s manželem pohádali, ale on si jede to svoje. A dokonce na mě zkouší nějaké kecy o tom, jak se řídí moderní respektující výchovou, aby syn neměl v budoucnu nějaké trauma. Já ale moc dobře vím, že tím ve skutečnosti jen maskuje lenost. Nemá prostě na malé dítě trpělivost, a tak to nechává být,“ tvrdí Eva.
Ta má za několik týdnů nastoupit do nemocnice na plánovanou operaci. Po ní bude několik dní hospitalizovaná a ani po propuštění by se neměla nijak namáhat. Ani psychicky, ani fyzicky. Péče o syna tedy bude ležet na jejím muži, čehož se Eva děsí.
„Samozřejmě mu budou pomáhat synovi prarodiče, ale spíš tak, že ho občas pohlídají. Jinak ty každodenní věci, jako je právě to čištění zubů, bude muset obstarat manžel a problém je v tom, že když mu syn řekne, že si je čistit nechce, tak si je prostě čistit nebude. A já doma opravdu nechci mít tříleté dítě se zkaženými zuby, to bych se musela před naší zubařkou hanbou propadnout,“ uzavírá Eva, která vůbec neví, jak to má udělat, aby manžel alespoň trochu spolupracoval. Sama odmítá třeba tělesné tresty, ale když není zbytí, syna při čištění zubů prostě zaklekne a dělá to proti jeho vůli. Je to totiž velký paličák.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Z příběhu Evy vyplývá smutný fakt, že je na výchovu v pravém slova smyslu sama. Tatínek Marka si evidentně plete respektující výchovu s pohodlnou pasivitou. Sbírání kladných bodů za to, že po dítěti nechceme nic, co je proti jeho vůli a komfortu a vyhýbání se nepříjemným konfrontacím, je znakem rodičovské nekompetence a navíc je to nefér vůči druhému rodiči, který se snaží aktivně vychovávat. Vytvoření asymetrie hodný rodič versus dráb má ale velmi krátkodobý efekt pro "hodného" rodiče. Tento se stává pro dítě nejistý a netransparentni a později nebude respektován jako autorita.
Pokud si jeden z rodičů není jistý vedením, jeho úloha je alespoň podpořit výchovné působení druhého rodiče. Jednotný přístup je právě to, co pomáhá dětem lépe nastavovat hranice a dítěti tyto hranice přijímat. Při výrazném rozporu ve výchově obou rodičů se dítě naučí využívat skuliny, které bude později zneužívat a bude s rodiči dovedne manipulovat. Navíc tento vychovny rozpor může dítě neurotizovat.
Evu čeká po návratu z nemocnice spousta práce, opět nastavit pravidla, která tak dlouho buduje bez podpory manžela. Zážitek Markova tatínka, kdy bude na vše sám a žádný "kontrolor" nebude výchovně působit, může být dobrým střetem s realitou. Tato situace ho může poučit, že bez autority a výchovného působení Evy Marka sám nezvládá a pasivním postojem se určitě situace samy od sebe nevyřeší.
Eva je v situaci, kdy kromě výchovy svého syna bude nucena vychovávat i svého muže, aby pochopil co se očekává od role otce. Otázkou je , zda se u Evina muže jedná o pouhou pohodlnost, nebo zda mu v jeho dětství zcela chyběl funkční mužský vzor.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Paní může být ještě ráda, že se nejedná o otce a partnery z minulých článků a dotyčný je jen líný, nebo prostě nemá rád konflikty a chce být za toho dobrého, ale nejít s dítětem k lékaři není žádná respektující cosi (to neokecá), ale jen se nechce a určitě i nemoc dítěte a být s ním doma bude házet na ní atd. Společnost tomu bohužel ještě nahrává, už jen tím, že cokoli se stane, tak většina lidí volá " co matka" a vůbec se věčně všechno hazí na matky, tak se není čemu divit, že holt muži žijí v představě, že oni nemusí nic a pak čumí jek idioti, když jim přítelkyně či manželka jednoho krásného dne řekne, že je vlastně vůbec k ničemu nepotřebuje a ještě jí jen přitěžují a obtěžují.
Jeden by nechal sítě růst jako zvířátko v lese a druhý ho sejme na zem, zaklekne a narve kartáček do pusy. Tak nějak doufám, že chlapeček toto dětství přežije ve zdraví a nebude z něho vyčerpaný uzlíček nervů.
Já si zase nedovedu představit, že bych syna nebo malou zaklekla kvůli čištění zubů. Možná kdyby byli nemocní a měli nějaký neřízený záchvat, aby se neumlátili o zem. Pravda je, že jsem měla řeči a vykládala synovi, jak nečištěné zoubky vypadnou, kupovala dětské pasty, seděla na vaně a ukazovala mu, kam ještě kartáčkem zajet a trvalo to deset minut. Malá žádné takové pomoci nepotřebovala. Ale rodiče by se měli shodnout, ne že s mámou musí, s tátou ne. Marek tu maminčinu nepřítomnost doma určitě přežije. Naštěstí tatínek zatím neslyšel tu moudrost, že místo čištění zubů stačí žvýkačka, aby Evu rovnou nekleplo.
Poté, co jsem dočetla k větě "syna při čištění zubů prostě zaklekne a dělá to proti jeho vůli", přišla Eva o jakékoli mé případné sympatie. Co je to probůh za kunhutu? Lituju syna i otce, že tohle mají doma a musí s tím vydržet. A terapeutka s tím ještě souhlasí a mele něco o tom, jak by Eva měla vychovávat manžela. Jako vážně? Opravdu chce Eva být v pozici policajta a kontrolora, který pořád všechny staví do haptáku a oni se potom těší na každý moment, kdy ona nebude v dohledu? To bude jistě bezva manželství, toto.
Ta maminka dělá z komára velblouda. Muži jsou prostě takoví. Ten její manžel je běžný normální chlap, který se s malým dítětem nebude dohadovat. Budu opakovat to, co jsem tady už k nějakému podobnému tématu napsala: Již ve starém Římě - do šesti let vychovávaly děti jen matky, pak si mužské potomky přebírali otcové.
Tohle je jeden z článku u kterého si akorát můžu říct: děkuji že mám normálního chlapa