eed35718af040-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Podle dat publikovaných Survey Center on American Life prohlubuje současná generace mužů svůj sociální útlum mnohem rychleji než ženy. Výzkum ukazuje, že zhruba jeden z pěti mužů v USA dnes nemá jediného blízkého přítele. To znamená, že muži, kteří přicházejí do vztahů nebo se do nich teprve chystají, často nemají téměř žádnou vlastní emoční infrastrukturu. Nemají skupinu přátel, se kterou by sdíleli své starosti, radosti nebo frustrace. A tak všechno, co měli dříve probírat v bezpečí mužských přátelství, přenášejí na jedinou osobu, partnerku nebo potenciální partnerku. Výzkumnice Angelica Puzio Ferrara ze Stanfordu, která tento jev podrobně zkoumá, říká, že ženy se tak stávají náhradou za celé sociální sítě mužů. Ne proto, že by o to usilovaly, ale protože pokud ony tuto roli nepřevezmou, přebere ji málokdo.

Chlapci mívají v mladém věku hluboká přátelství, plná důvěry a otevřenosti. Avšak s přechodem do dospívání a dospělosti společnost postupně utlumuje jejich schopnost být zranitelní, sdílet své pocity a udržovat vztahy, které nejsou založené na soutěživosti nebo výkonu. Dospělý muž pak často funguje ve světě, kde se zranitelnost jeví jako slabost a kde je přirozené, že emoce řeší jen se svou partnerkou. To však vede k nerovnováze, která je pro mnoho žen neudržitelná.

Právě tato nerovnováha je podle mnoha žen i odborníků jedním z hlavních důvodů, proč dnešní ženy častěji volí single život. Ne proto, že by odmítaly lásku nebo blízkost, ale protože nechtějí být jediným zdrojem psychické síly pro někoho, kdo sám nemá žádnou vlastní. Rozdíl mezi zájmem o randění u mužů a žen se tak stále zvětšuje. V USA hledá partnera jen 38 % single žen, zatímco 61 % single mužů aktivně usiluje o vztah. Tento nepoměr jasně ukazuje, že ženy neodmítají vztahy jako takové, ale odmítají být terapeutkami v romantickém balení. A není divu. Mít partnera, který s vámi sdílí život, je krásné. Být partnerovým jediným emocionálním zdrojem, sběrným košem jeho frustrací a manažerkou jeho psychické pohody, už tolik ne.

V mnoha rozhovorech, které Ferrara vedla se svými respondenty, muži často přiznávali, že nevědí, komu jinému by se svěřili. Jeden z nich například řekl, že nechce vypadat jako slaboch před kamarády, a tak většinu svých starostí přenáší na partnerku. Ta se pak musí starat o to, aby byl vztah nejen funkční, ale i emočně stabilizovaný. Mankeeping je však práce, která není vidět, a která se postupně stává břemenem, přitom není mnohdy ani oceňovaná.

Zdálo by se, že řešení je jednoduché, muži by měli pracovat na svých sociálních vztazích, umožnit sami sobě být emotivnější a budovat si hlubší přátelství. Jenže kulturní očekávání, dlouhodobé vzorce chování a často i naučený stud tuto změnu zpomalují. Zatímco se čeká, až se společenské normy upraví, mnoho žen mezitím volí snazší cestu, randění se raději vyhýbají.

Pro ně je jednoduché zjištění klíčové, být sama neznamená být osamělá. Ale být s partnerem, který se na vás upíná jako na jediný zdroj emoční péče, může být mnohem náročnější než jakákoliv samota. A protože ženy začínají otevřeně říkat, že jejich kapacita není nevyčerpatelná, trend mankeepingu stále výrazněji vstupuje do debaty o tom, proč se mění vztahové preference obou pohlaví.

Není to příběh o tom, že ženy nechtějí muže. Je to příběh o tom, že ženy chtějí vztahy, které jsou partnerstvím, ne terapeutickou službou. A dokud se očekávání ohledně emoční práce ve vztazích zásadně nezmění, dá se čekat, že mnohé ženy budou raději chránit samy sebe a svou energii, než aby se nechaly pohltit cizí osamělostí.

Zdroje: Stanford Edu, Vice, The Guardian, AEI