Škoda, že nenajdu její fotku. Tedy našla bych, ale nestihla dnešní téma. Ty fotky jsou dějepis, pořízené přibližně před dvaceti lety Minervou a starým dobrým filmem. Naše přátelství trvá půlku našeho života. Psala jsem již víckrát o svém věčném stěhování, navzdory místům však duševní spojení nelze přerušit. Ač jsme každá jiná, bydlíme od sebe stovky kilometrů a máme jiný životní styl, pouto mezi námi je věčné.

Stává se běžně, že v určitý moment se éterem prolnou naše sms s podobným tématem, ba dokonce mi občas přiletí zpráva dávno odeslaná, přečtená – a neúčtovaná – něco mezi nebem a zemí jako připomenutí naší fyzické existence. Tvrdošíjně si vyměňujeme rukou psané dopisy a odoláváme zrychlené mailové komunikaci, čas, který si na dopis vyčleníme, patří jen nám.

Jsem si vědoma, že je tento příspěvek stručný a nepříliš vzletný, mám však vysvětlení – právě jsem se přestěhovala.

Připojuji však básničku o době, kdy jsme se učily chodit do řepky a z oken nás dalekohledem šmíroval starý rostlinář, jak jsme se posléze dozvěděly od ostatních spolužáků. Byl to nejhezčí rok ze všech pěti sdílených nejdříve na usmoleném čtyřlůžkovém, posléze dvoulůžkovém pokoji. I když každý měl své kouzlo, ten první byl nejčistší. Během let jsme diskutovaly otázku nezvratného „stárnutí,“ má duše spřízněná smutně podotkla, že vnímáno jejím pohledem, mládí končí v 38 letech.

Já nebyla tak dramatická, po pravdě řečeno jsem byla velmi opatrná k jakémukoliv údaji, neboť jí udaná číslovka se neodvratně blížila, k tomuto datu jsem jí poslala obraz, který mám též pověšený nad svým počítačem. Od podzimu jsem objížděla okolí a hledala, kde byla vyseta řepka, abych k jejím květnovým narozeninám mohla poslat vzpomínku na ten krásný rok 1990.

Na zadní straně jsou Nerudovy verše o Mládí, může si je však přečíst až za dvacet let. Rekvizity jsem sháněla celou zimu, stará skripta, přehozy se stejným motivem jako kdysi … když řepka vykvetla, vytvořila jsem kompozici a prchla před blížícím se zemědělcem. Obraz dorazil včas. A dojal i jejího manžela, věcného zootechnika, s nímž tehdy brouzdávali ruku v ruce Prahou, během let zplodili sedm dětí a vytvořili manželství, které je stejně pevné jako pouto, o němž píšu. Připojuji fotku i básničku a přeji brzký příchod jara.

Vaše Mandzarik

repka

V řepce

Uběhlo celých čtrnáct let,
Kdy lánem jsi mě vedla.
Ta řepka byla samý květ
A Ty jsi mě v ní svedla.

Zas v šumu vánku a v slunka jasu
Slyším Tvůj hlas, vnímám Tvou krásu.
Spěcháš mi otevřít rozkoše bránu,
Lákáš a vábíš mne v rozkvetlém lánu.
V rozpuku jara, v bzukotu hmyzím
Přijmu Tvé pozvání a v řepce mizím.

A už to začíná :
Srdce nám tlukou,
Svlékáš mne očima, a pak … i rukou !
Najednou nahé jsme – náš oděv je pryč.
Zbylas tu Ty a Já – MY a náš chtíč !

Ze mdlob se probouzím, procitám ze sna.
Dávno už nejsi tu. Však nová Vesna
Zas milovat Nás donutí.
Toužím Ti býti po chuti !

                (Z Almanachu vzpomínek)

Text nebyl redakcí upraven.

Přejeme úspěšné zabydlení v novém. Ať se daří :)

Denní téma spřízněná duše je u konce. Zůstaňte s námi ještě chvilku a dozvíte se, kdo si dnes odnese balíček s vlasovou kosmetikou.

Reklama