Foto: Shutterstock
„S mamkou to jde těžce z kopce. Zvláště za poslední dva roky hodně sešla. Táhne jí teprve na šedesát let, ale ona se chová, jako by už dávno byla v hrobě. Ven skoro nevychází, nemá žádnou kamarádku a často se stává, že se zapírá i přede mnou a mým bráchou. Přitom on byl vždycky její mazánek. Tvrdí nám do telefonu, jak na ni zrovna něco leze, je unavená, nebo má hodně práce na zahradě a v domácnosti. Takže na návštěvy absolutně nemá čas. Přitom od táty dobře vím, že většinu času jen tak proleží nebo prosedí u stolu. Už doma skoro ani neuklízí. On si i košile musí žehlit sám, což je silně poznat. A doma to vypadá úděsně,“ popisuje Markéta, která své matce neúnavně nabízí pomoc. Ona ji stejně tvrdošíjně odmítá.
Jednou za čas ale nastane velký zlom. Tehdy maminka, jako vyměněná, obvolává rodinu a celá vysmátá zve každého na návštěvu. „Vůbec ji v takových chvílích nepoznávám. Je jak v nějaké euforii! Jako by byla na drogách. Navaří, napeče, doma vygruntováno. Najednou je matka a babička roku. Nikdy jí to bohužel nevydrží dlouho. Během roku ji vnoučata ani my vůbec nezajímáme. Utápí se v sebelítosti, pláče nad svým zpackaným životem i nad tím, že se kvůli nám a tátovi vzdala kariéry. Nechodila do práce, aby se mohla starat o rodinu a jeho podporovat v pracovním nasazení. Jenže za posledních dvacet let, kdy by už mohla, zase pracovat odmítá. Prý nemá praxi a nic kloudného neumí. Tak ji dál živí táta, který s ní má svatou trpělivost. Vždy se držím, ale řeknu vám, je děsně těžké tohle fňukání poslouchat. Na návštěvy jezdím jen krajně nerada a se sebezapřením. Tím spíš, když začne, jak ji nikdo nemá ráda a je tu už zbytečná,“ vysvětluje Markéta, která v matčině chování nevidí už jen zapšklost a negativismus. Vsadila by se, že jde o nějakou psychiatrickou diagnózu, která volá po důkladném vyšetření. Je tu ale zásadní problém – jejím matka nad tím odmítá byť jen uvažovat.
„Už dlouhou dobu jí jemně naznačuji, že by se měla o svých náladách a stavech poradit s odborníkem. Vždy se ale naštve a uzavře se ještě víc. Prý to má všechno z nás, jak jsme ji zničili i s tátou život. Na to žádného cvokaře nepotřebuje. Už nevím, jak jinak jí pomoci, když o to nestojí. Nemůžu ji přece dotáhnout do ordinace násilím. Nejhorší na tom všem je, že lidi z okolí ji takovou vůbec neznají. Stejně jako její praktický lékař. Když už se totiž někoho odhodlá navštívit, tak jen v tom svém euforickém stavu. Takže je v jejich očích báječná,“ krčí rameny Markéta s tím, že ani snaha promluvit si s jejich rodinným lékařem nepadla na úrodnou půdu. Když se maminky zeptal na psychický stav, bylo vše zalité sluncem.
„To mám čekat, až se třeba pokusí něco si udělat? Občas mám pocit, že k tomu ve svých depresivních stavech nemá daleko. Nebo existuje i jiná šance, jak ji ke specialistovi na vyšetření dostat? Neklaplo by ani to, kdybych někoho dovezla k ní. Kolikrát se zamkne i před námi. Jsem bezradná, cítím bezmoc. Je zdrcující koukat na to, jak mamka trpí. Přitom by ji nějaké prášky mohly dostat někam úplně jinam. Má před sebou ještě spoustu let, které by mohla prožít v klidu a pohodě. Jenže to by musela chtít něco změnit,“ trápí se starostlivá dcera.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Markéta správně tuší, že se u její matky jedná o psychické onemocnění, a to pravděpodobně o bipolární poruchu. Depresivní výkyvy s apatií, které se střídají v cyklech s obdobím vysoké aktivity až euforických stavů a manického chování, jsou pro tuto poruchu typické.
Toto onemocnění vyžaduje aktivní spolupráci s psychiatrem, aby byla nasazena vhodná medikace – ať už se jedná o antidepresiva či antipsychotika. Dříve se pro tento typ onemocnění používal termín maniodepresivní psychóza, protože ve výkyvech psychiky, které překročí možnosti alespoň částečné seberegulace, se člověk trpící touto poruchou ocitá ve stavu psychózy, která je velmi nebezpečná a často se neobejde bez dlouhodobé hospitalizace spolu s nasazením silné medikace k utlumení příznaků.
Trochu mě zaráží, že otec Markéty, který je stavům své manželky dlouhodobě vystaven, již dávno nepodnikl pokusy o léčbu své manželky. Pokud zná obvodní lékař matku pouze ve stavech euforie a pozitivity a nereaguje na upozornění na depresivní propady od zbytku rodiny, jedná se o neprofesionální přístup a zanedbání možných rizik.
Matka Markéty odmítá možnost psychického onemocnění možná i díky svému pesimistickému náhledu na život a pocitu role oběti. Je však možné, že se u ní již dříve tato porucha projevovala, ale byla schopna ji lépe regulovat než nyní.
Násilím opravdu nelze nikoho přimět k léčbě, ale pokud se stav deprese nebo mánie stává nebezpečným nebo pro okolí neakceptovatelným, je nutné – když není možné osobně navštívit – alespoň kontaktovat psychiatrické krizové centrum, kde poradí, případně vyšlou záchrannou službu k možné hospitalizaci.
Rodina by měla nastavit jasná pravidla – podmínku medikace a odborné péče pro matku jako předpoklad možné další spolupráce vedoucí k terapii a přijetí své diagnózy, nebo omezení kontaktu při odmítání léčby. K léčbě by měl svou ženu přimět především otec Markéty, její úlohou je pomoci a podpořit jeho úsilí.
 Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu může, kterého redakce zná a který jej předal redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní osoby pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Matka má asi nějakou psychickou poruchu. Té nepomůže ani svěcená.
Jsem stejně stará, ale něco takového mě překvapuje, to chce nějakou medikaci a hlavně se o tom poradit s tátou, je fakt, že celý život pracuji a pracovat ještě budu
Nejezdila bych na návštěvy, ale pomoct tátovi. Třeba umýt okna nebo likvidovat to, co vypadá úděsně. Vzala bych to komunikativnější dítě, jestli babička nezabere na historky ze školky - školy. Praktický lékař vás samozřejmě může pozvat na nějaké očkování, ale ani tak tam nemusíte jít, neříkejte, že jste všichni naočkováni proti encefalitidě, chřipce a nevím čemu ještě. Nebo paní nikdy nic nebavilo, čtení, zahrádka, výlety, sběr bylin, kreslení, ruční práce nebo něco podobného? To nemají ani psa, byla celé dny doma a dělala všem servis? To by mi taky hráblo.
No tak ať za praktickým lékařem zajde dcera sama. Určitě se najde záminka, jak tam maminku dostat, pozvat ji na preventivní prohlídku, očkování proti klíšťatům....nebo tak něco. Aby přišla a nic netušila. Vhodnými otázkami i praktik pozná, co za jejím chováním je. Podle popisu může mít deprese (ty skutečné) anebo možná i bipolární poruchu. Ještě by mě zajímalo, jak tohle snáší manžel. Vypadá to, že si starosti dělá jenom dcera? A to s ní ani nežije denně jako on.