Kam zase jdeš?

(Andrea, 34 let)

Byla jsem se čtyřletou dcerou Eliškou na návštěvě u kamarádky, která má o necelý rok mladšího chlapečka. Zatímco my si povídaly u kafíčka, ta naše dvě zlatíčka si hrála vedle v obýváku. Z příjemného hovoru nás ale najednou vytrhla jejich hlučnější konverzace. Moje dcera s rukama v bok se na svého kamaráda rozčilovala: „To si děláš leglaci! Kam jako zase jdeš? Ulčitě tam bude i ta kláva od vás z pláce, viď?“ Úplně jsem se v tu chvíli viděla a slyšela! Ano, jsem trochu žárlivější a podobné scény se u nás odehrávají několikrát do měsíce. Nikdy mě ale nenapadlo, že by to zaregistrovala i naše dcera, která si většinou hrála v jiném pokoji. Jenže ona mojí kamarádce vysvětlila, i když to zcela jistě nebylo třeba, že si hrají na maminku a tatínka. Zasmály jsme se tomu, ale já se hanbou propadala.

Hele, bubáci!

(Soňa, 29 let)

Můj muž je rasista. Nejsem na to pyšná, ale nic moc s tím nenadělám. Před naším synem se občas neudrží a nadává na lidi jiné barvy pleti nebo odlišné národnosti. Ne sprostě, to už se mi u něho podařilo před malým eliminovat, ale po svém. A tak se mi nedávno při procházce městem stalo, že náš pětiletý synátor, spatřiv skupinku černochů, na plnou pusu zahlásil: „Hele, bubáci jdou!“ Oni nám sice díky bohu nerozuměli, byli to turisti, ale dost kolemjdoucích se na mě nevraživě podívalo a zakroutilo hlavou. Doma jsem vyjela na manžela, ale on se jen spokojeně smál. Co na to říct.

Neruš, mami, nemám čas!

(Adéla, 38 let)

Chodíme se čtyřletou dcerou do místní Montessori herničky, kde se schází parta fajn maminek. Některé teda berou až moc vážně tento způsob výchovy dětí, ale dejme tomu. O to hůř jsem se ale cítila po tom, co mi dcera provedla. Hrála si v hloučku dětí a já ji volala na oběd. Ona ale ani nezvedla oči od nějaké destičky a houkla na mě, že teď nemá čas. Zavolala jsem na ni důrazněji, ale odezva byla stejná: „Teď ne! A neruš mě, potřebuju dopsat zprávu!“ Ostatním v herničce bylo jasné, na co si hraje. Na maminku, která je zaneprázdněná telefonem, takže nemá na své dítě čas, když ji potřebuje. Jejich vyčítavé pohledy mě totálně zpražily. No, nejspíš jsem si to zasloužila. Fakt občas nedám mobil z ruky.

Čtěte také:

Reklama