Renata (45): Udělala jsem ze sebe otroka

l1.jpg
Foto: Shutterstock

Mám dvě dcery, 12 a 15 let. Na veškerý úklid v domácnosti jsem ale sama. A sama si za to taky můžu. Jako malé jsem je k ničemu nepustila, protože by mě jen zdržovaly. Však to znáte, malé děti a jejich pomáhání, kvůli kterému trvá vaření a úklid jednou tak dlouho. Když už byly větší, neměla jsem zase trpělivost vynutit si své příkazy. Třeba trvat na tom, aby si po sobě odnášely nádobí, dávaly špinavé prádlo do koše a podobně. Jednou jsem je s křikem donutila, podruhé bylo rychlejší udělat to sama, než se dohadovat. No a dnes? Když po nich chci nějakou pomoc, nebo jim zkouším zadat pravidelné úkoly v domácnosti, úplně na to kašlou. Prý co že jim za pomoc dám! Kdybych mohla vrátit čas, zapojovala bych je do pomáhání od malička.

Andrea (42): Vynechala bych sladkosti

l2.jpg
Foto: Shutterstock

Moje první dcera (14) dostávala slazené jídlo a pití od batolecího věku. Vůbec mě nenapadlo, jakého závisláka na cukru z ní uděláme! Má bez sladkostí doslova absťák. Naštěstí není při těle, všechno to vyběhá, ale zato to odnesly zuby. Teď mám rok a půl starou holčičku a ještě nic slazeného neochutnala. Zdá se, že jí to vůbec nechybí. Sice už pokukuje po své starší sestře, když jí bonbony a sušenky, ale zatím si to nechá vymluvit, že to není pro děti. Lituji, že jsem to před lety neřešila.

Bětka (34): Bez chytrého telefonu nedá ránu

l3.jpg
Foto: Shutterstock

Abych stíhala mít uklizeno, navařeno, vyžehleno a občas i trochu klidu, pouštěla jsem synovi pohádky a nechávala ho hrát si na mém chytrém telefonu. Teď, po pěti letech, je zralý na odvykačku. Bez telefonu si neumí hrát, bez televize neusne. Už bych v tomhle byla opatrnější.

Olina (61): Nechala bych jim volnou ruku při výběru školy

l4.jpg
Foto: Shutterstock

Vždy pro mě bylo důležité, aby z dětí něco bylo. Musely mít minimálně maturitu, když už nic jiného. Syn (31) vystudoval vysokou školu, nebyl s ním žádný problém. To dcera (27) byla přesný opak. Do učení jsme ji museli vždy nutit. Usmyslela si, že bude kosmetičkou, ale to já nepřenesla přes srdce. Nakonec vystudovala vyšší odbornou školu v oblasti cestovního ruchu, ale nikdy se tomu nevěnovala. Šla naschvál prodávat do obchoďáku. A při každém setkání mi dodnes vyčte, že škola byly jen ztracené roky, a nemůže dělat, co si přála. Když to vidím, dnes už bych ji nechala, ať si zvolí obor podle svého.

Eva (30): Utekly mi nejhezčí roky

l5.jpg
Foto: Shutterstock

Když se narodila Kačka (11), chtěla jsem stihnout všechno. Domácnost, práci, cvičení, koníčky... A tak ji věčně hlídala tchyně. Dnes k ní má dcera mnohem blíž než ke mně. A já mám pocit, že všechny ty krásné roky, kdy byla roztomilé miminko, batole, předškolák, mi protekly mezi prsty. Mohla jsem si toho užít víc. Už to ale bohužel nevrátím. Zvažuji, že jí přece jen pořídíme sourozence, kterému jsme se bránili.

Petra (36): Méně bych křičela

l6.jpg
Foto: Shutterstock

Jsem celkem nervák, těžko držím emoce na uzdě. A tak na děti každou chvíli křičím. Dřív to přece jen trochu zabralo, ale postupně si na to moje řvaní vypěstovaly rezistenci. Můžu se rozčilovat, jak chci, ale s nimi to ani nehne. Když pak vidím u kamarádky, že jí stačí jen trochu zvýšit hlas, aby její děti zpozorněly, přijde mi to líto. Ona nekřičí skoro vůbec, a přece má jejich respekt. Dokonce mnohem větší, řekl bych. Dnes už bych se snažila řešit věci víc v klidu. Ale jestli bych to uměla, netuším.

Čtěte také:

Reklama