Jak s dětmi hovořit o smrti blízkých?
Pokud to je možné, přijde mi důležité hovořit s dětmi ještě před tím, než se něco přihodí, v rámci prevence. Dětem například čteme pohádky, kde je smrt také přítomná. Jen se častěji orientujeme a soustředíme na jinou část příběhu. Napadá mě třeba klasická Popelka, kde se mnohem víc věnujeme tomu, že má zlou macechu. Ale že je polosirotek, nám uniká. U maličkých, předškolních dětí můžeme využít příběh Hledá se Nemo, kde smrt maminky malého Nema předurčuje tatínkovi obavy o synův život. Téma smrti je v pohádkách velmi časté a je dobré najít si čas řešit ho s dětmi i v rámci prevence.

Takže téma smrti rozebrat s dětmi ideálně ještě předtím, než se něco takového v rodině stane?
Ano. Mezi čtvrtým a pátým rokem u dětí přirozeně dochází k tomu, že se na smrt ptají. Od spousty rodičům slýchám, že se jich dítě v tomto věku ptá, jestli taky umřou. Najednou se ze smrti pro dítě stává téma. Zažívá i úzkost z toho, že by o rodiče mohlo přijít, nechce, aby umřeli.

obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Co dítěti na takovou otázku odpovědět?
Dítě potřebuje být ujišťované, že člověk dělá vědomě všechno pro to, aby žil. Ale vždycky se může něco stát. Je proto důležité neslibovat, že já nikdy neumřu. Protože to není pravda. Můžeme třeba říci, že jednou zemřeme, ale děláme všechno pro to, abychom tu spolu mohli žít co nejdéle, a život si užít. Neříkám ale, že umřu až za dlouho. Protože když se to stane dříve, tak to děti mohou vnímat jako zradu. A prohlubuje to pak nedůvěru k vnějšímu světu. Když s nimi pak pracuji, řeší, že jim máma slibovala, že se to nestane, a nedodržela to. Smrt blízkého je pro pozůstalé zátěží a není třeba ještě řešit další věci, kterým se dalo předejít. Ohledně této problematiky doporučuji třeba knihu Volání netvora, která zpracovává téma umírání maminky malého kluka. Je tam velmi dobře popsán i ten okamžik, jak je pro dítě náročné přijmout nezvratný fakt o pravé povaze nemoci maminky, když slibovala, že to bude jinak.

Takže nelhat?
Ano. Mnohem lepší mi přijde mluvit s dětmi na rovinu. Co vím, to vím. A jsou věci, které nevím. Nemusím být expert na všechno. A já nevím, kdy umřu, jak se to stane. Důležité je, že dělám všechno pro to, aby k tomu nedošlo předčasně. Čekám na přechodu na zelenou, rozhlížím se, zdravě jím, hýbu se, dělám, co se dá.

Je vhodné říkat dětem, že se ze zemřelého například stala hvězdička, šel do nebíčka a podobně?
To je vždycky otázka konkrétní rodiny, jak dané téma komunikuje, jaká je jejich víra. Je to stejné jako s Ježíškem. Jestliže je rodina věřící, pak to má jasné s nebem. Pokud rodina věří, že někde něco je, pak bude mluvit o hvězdě. A jestliže věřím v to, že po smrti není nic, tak po smrti není nic. A tak je to v pořádku. Do tohoto by neměli zasahovat ani učitelé nebo někdo další. Každá rodina má svůj hodnotový systém a dítě v něm vyrůstá. Samo si svůj kritický názor vytváří až v pubertě, respektive v adolescenci, pak už si hledá svou cestu.

Patří děti na pohřeb? Kdy je tam vzít?
Na tohle umí děti odpovědět samy. Doporučuji popsat jim, jak bude pohřeb vypadat, a zeptat se, jestli tam chtějí jít. Mám zkušenost, že děti tam často jít chtějí, pokud jim byl dotyčný člověk blízký. Ale znám i děti, kteří tam jít odmítnou, chtějí své vlastní rozloučení se zemřelým. A pak jsou děti, které se chtějí účastnit jen určité části pohřbu. Nejdou na samotný obřad, kde se na ně bude centralizovat pozornost, ale až na rodinné posezení v restauraci. Je možné se s dítětem také domluvit, zda chce sedět vepředu s rodiči, nebo s někým vzadu. A když toho na něj bude moc, tak s doprovodem odejde. Nakrokovat lze všechno.

Je vhodné projevovat před dětmi své emoce po smrti blízkého člověka? Nebo se před nimi raději držet?
Přijde mi dobré ukázat dětem, že to se mnou něco dělá. Ale zároveň pokud vím, že svůj smutek a pláč pustím až příliš, bude zahlcující, pak ne. Budu se držet, nebudu se před ním hroutit. To je pro ně příliš znejišťující. Musím být trošku pevná. Ale že mi někde začnou téct slzy, je v pořádku.

Co když dítě neprojevuje po smrti blízkého člověka emoce? Tváří se, jako by se nic nestalo? Měli bychom s ním o tom mluvit?
Je fajn téma někdy naťuknout. A když dítě bude chtít, tak si s ním povídat dál. Pokud ne, tak ho necháme. Ale naťuknout to přes sebe. Hele, mně je někdy hrozně smutno, a vlastně spolu o tom nemluvíme. Tak jsem si říkala, že se tě na to zeptám, jestli je ti taky někdy smutno. A jestli o tom vůbec chceš mluvit? Když dítě řekne, že nechce, tak bychom to měli respektovat. A domluvit se, že se třeba jednou za čas zeptáme. Nebo můžeme mít domluvené znamení. Postavím sem vázu, a když zmizí do skříně, vím, že mám za tebou přijít a doptat se. Aby to nebylo jen z povinnosti.

Děti často dělají to, co vidí u rodičů. Oni sami chodí brečet do pokoje a najednou po dítěti chtějí, aby o tom mluvilo. Přitom ono si taky třeba chodí samo brečet do pokoje.

Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D. je ředitelka, zakladatelka a terapeutka poradny Vigvam. S dětmi pracuje od roku 2002, kdy začínala formou asistence u dětí s mentálním a kombinovaným postižením, dále pracovala jako krizový intervent a intervizor Linky bezpečí nebo jako rodinný terapeut. V současnosti působí jako vysokoškolský pedagog se zaměřením na přímou sociální práci, dále jako krizový intervent, intervizor v soukromé mateřské školce Bambíno a pracuje s dětmi i dospělými v Poradně Vigvam. Vystudovala psychosociální studia v kombinaci s teologií a je absolventem výcviků v krizové intervenci, dále komplexního výcviku v systemické rodinné terapii a je frekventantkou komplexního programu v psychoterapii - logoterapii a existenciální analýze.

Zdroj informací: Mgr. Sylvie Stretti, Ph.D.

Čtěte také:

TÉMATA:
DĚTI DUŠE OBAVY ROZHOVORY SMRT STRETTI TERAPEUT VIGVAM