Krásný den Nioneto a Meryl!

 

Vybíráte témata, ve kterých nese člověk kůži na trh a musí počítat s tím, že ho jiní rozcupují:-)! Alkohol je problém, který mě trápí již delší dobu, a to konkrétně u mého tatínka.

 

Opila jsem se v životě několikrát,  mám z toho dodnes výčitky svědomí, stydím se za to a pocit, že jsem cosi konala, a nevím co, je jeden z nejhorších pocitů, které znám.

 

Poprvé jsem se opila doma na zahradě v šestnácti letech při velké rodinné oslavě. Bylo mi pak hrozně špatně a můj bratr mě několik dní ukrutně nenáviděl, je o pět let mladší, a tak jsem v jeho očích klesla na samé dno, když jsem schody v domě vylezla po čtyřech a škrábajíc o dveře prosila, ať otevře svoji světničku, nebo že vykopnu dveře. No, reputaci jsem si u něho spravovala dlouho.

 

Podruhé jsem se opila také doma, asi po třech letech. Čistě náhodou, jednoho odpoledne se na hřišti hrál fotbal, naši tam zašli ke stánku s někým prohodit slovo, já pro ně zašla, protože přijela návštěva, a z nevinné situace se stal mejdan století u našich na zahradě a se spoustou cizích lidí, neboť se nám zdálo zábavné je pozvat. Tehdy jsem poznala, jak alkohol "zblbuje" mysl, moje maminka hrála na kytaru palcem pravé ruky tak, že druhý den měla puchýř, a já na ni s údivem valila oči, protože jsem do té doby netušila, že umí hrát, a navíc tak krásně. Jistě že, neuměla, nikdy kytaru nedržela v ruce.

 

Potřetí jsem se opila opět s rodiči. V Bojnicích, kam jsme jeli ještě s bratrem na psí norování, měla jsem už tříletou dceru a chovala se vzorně. Po větším přemlouvání jsem si tam dala s bráškou "panáka" u baru a vzbudila se druhý den ráno tím, že jsem díky nějakém hluku odrhnula peřinu z hlavy a nad mou postelí stáli tři chlapi, můj tatínek na mne ukazoval se slovy: "Tak se na to podívejte, TOHLE, je moje dcera, moje jemnost dcera, podívejte se na ty nohy!" a  všichni se hurónsky smáli. Pohled sklouzl na ty moje nohy, černé od stehen ke kotníkům, to  jak jsem po cestě domů vymetala příkopy. Bílé "zápaďácké" kraťásky s fialovými puntíky byly nadobro zničené a moje sebevědomí opět poškozené.

 

Počtvrté jsem se opila nedávno po 15 letech od onoho Bojnického dobrodružství, podotýkám, že piji minimálně, s lety méně a méně a nijak mě to nebaví, naopak, v posledních letech mám k alkoholu čím dál větší odpor. Měli jsme pracovní "mejdan", nechtělo se mi tam a rezolutně jsem kolegyním sdělila, že tančit ani pít nebudu, za žádných okolností. Tančila jsem a i pila, a to tak, že hodně. Měla jsem další okénko, výčitky svědomí a sebevědomí? Ani se neptejte. Jenže jsem dceři slíbila, že s ní druhý den pojedu na nákupy k narozeninám. Styděla jsem se hlavně proto, že se mě ráno bezelstně dotázala:
"Maminko, ty nekoušeš, když jíš?"
"Proč myslíš?" nechápavě jsem se zeptala.
"No protože zvracíš celé hranolky, když je ti špatně."
Tak to byla síla. Připadalo mi, že jsem jako vzor a vychovatel totálně zklamala. Holka z toho měla samozřejmě legraci. Přála jsem si propadnout se někam, kde bude ticho a kde mě nikdo neuvidí. Nikoliv, přetrpěla jsem nákupy hrdinně a statečně, akorát mi vyčetla, že nejsem dost hezká, ať nechodím v předklonu a něco se sebou dělám. Patří mi to!

 

To jsou moje příběhy, pyšná na ně nejsem, ale staly se. Stydím se za ten poslední, už jsem dospělá a mám snad i rozum. Alkohol nenávidím z toho důvodu, že můj tatínek rád pije. Začalo to nenápadně, je myslivec a ti mají povolání, které je jim zároveň koníčkem. Nemluví o ničem jiném a vše řádně zapijí, hojně. S lety se to promění v závislost a s věkem nic nevydrží. Pije často a dokáže se chovat tak, že ho za to nenávidím, ztrácí svoji lidskou důstojnost a kazí si zdraví. Pak jsou za období, kdy je normální. Mám ho ráda, je to můj otec a hlavně je to inteligentní člověk. Má neskutečný přehled v politice, historii, zeměpisu a dodnes mě tím překvapuje, na co se ho zeptám, ví. Jenže alkohol z něj dělá trosku a to ničí vztah k mojí mamince, mezi námi, vnoučaty a můj bratr to také těžko nese. Bohužel je to také myslivec, hodný člověk, ale občas mě přepadá děs, že skončí obdobně. 

 

S alkoholem máme zkušenosti, za které se stydíme, úsměvné a ty, které nás poučí. Bohužel je smutné, když mu někdo propadne natolik, že se pomaličku změní v někoho jiného a vy po letech zjistíte, že s vámi žije cizí člověk. Vyvarujme se všeho, co nám mění naše JÁ. Všem přeji krásný konec léta a zůstaňme sami sebou!

 

Hanice

 


 

Ahojky Hani, díky za Tvůj příběh ;o) Myslím, že se opravdu nemáš za co stydět... Víš, kolikrát se mně oslava vymkla z rukou tak, že jsem raději chtěla umřít, než se ještě další minutu topit v kocovině? ;o)

Tvému tatínkovi moc přeji, aby situaci začal zvládat... Možná to nedokáže sám, pak by jistě nebylo od věci vyhledat odborníka.

 

Držím palce a přeji krásný den ;o)

 

 

TÉMATA:
ZDRAVÍ