Jak už jsem několikrát psala, mám 15letého synka.
K našemu velkému štěstí přišel na svět po dvou dcerách a po mé třicítce, kdy už jsem ani nedoufala, že ještě otěhotním. Narodil se s mírným fyzickým postižením, které naštěstí vyřešila operace, když mu bylo 18 měsíců. Díky zlatým ručičkám pana doktora Smetany, který léčí i známé sportovce, například oštěpaře Jana Železného, a je to naprosto úžasný člověk s velkým Č.

Moje dcery vzaly tehdy bratříčka jako něco, co jim rodiče pořídili k jejich vlastní potěše, a našeho juniora rozmazlovaly, co se do něj vešlo. Krmily ho, oblékaly, zkrátka měly živou panenku. Náš Mišák si vytvořil postoj „tady jsem a mějte mě rádi“. Když začal chodit do školky a měl se ráno obléknout sám, nastaly první problémy. S úžasem zjistil, že jeho milé a ochotné sestřičky mají ráno samy se sebou co dělat a on se musí obsloužit SÁM. Hrůza. Kupodivu ve školce bylo všechno v pořádku.

Když šel do první třídy, zkoušel, jestli by to náhodou nešlo dálkově ze školky. Bezcharakterní rodiče ho ale vytrhli z ráje a poslali ho na „povinnou!“ (už jenom to hnusné slovo povinnost) školní docházku. Náš milý anarchista začal školu považovat za něco jako vyhnanství na Ďábelské ostrovy a přiměřeně k tomu si vybudoval k ní i k pedagogům vztah.

Celých devět let trestal rodiče tím, že školní pravidla a povinnosti bylo něco mezi humoristickým románem a dobrým vtipem pro pobavení žactva. Uložené domácí úkoly si ze zásady nezapisoval, pomůcky ztrácel, při hodinách šaškoval a rodiče přiváděl k mrtvičním záchvatům. Každá třídní schůzka byla pro mne za trest, jen jsem vždycky hledala ve třídě pranýř, na který si mám stoupnout. Slovní bičování už obstarala paní učitelka. Jako jedinému ze třídy vždycky přidávali do žákovské stránky, aby se mu tam všechny ty poznámky vešly.

„Zapomněl pomůcky na TV“ , „Nemá domácí úkol!!!!“, „Žádám o návštěvu rodičů ve škole!!!“, „Při hodině si hraje s autíčkem! (v devítce!)   atd, atd.

Představte si situaci, kdy večer zkontrolujete, jestli má všechno v batohu a je naprosto vzorný, a ráno odejde s úplně jiným batohem, ve kterém má svačinu, 2 polámané tužky a Velkou encyklopedii dinosaurů. A neplatí na něj žádný trest (fyzické neuznávám). Hledí na vás tím pohledem ukřivděného pejska a mlčí. Pokud odpoví, tak jen to, že neví, proč si vzal jinou tašku, neví, proč neměl to či ono a vy cítíte naprostou bezmoc a rodičovské selhání. Učiníte přednášku jako František Palacký, on vám to odkývá s uslzenýma očičkama. A druhý den vás zavolá učitelka, že je to opět to samé.

Promučíte tudíž devět let s tím, že sice víte, že by mohl mít jedničky nebo dvojky, ale s touto nálepkou se potácí mezi jedničkami a pětkami. Smíříte se s tím, že ač by klidně zvládl střední školu, radši jde do učiliště a budete doufat, že to doklepe až k maturitě po vyučení a poslední pololetní vysvědčení je na strašení malých dětí.

Pak se k vám dostaví s posledním vysvědčením z devítiletky,  je to nejlepší vysvědčení za posledních pět let, podívá se na vás těma sametovýma hnědýma očima a řekne: „Maminko, to jsem udělal kvůli tobě!“. Oplakala jsem to.

No nezabili byste ho?

Vikina007


Vikině007 moc a moc gratuluji!!!

Kéž by se něco takového stalo nám všem, které máme doma děti nejzbednější...

Posílám spray Fa a přeji mnoho zdaru s právě vyloupnutým synkem

Máte i vy svůj příběh k vysvědčení nebo době dovolených? Pište a pobavte i ostatní vašimi zážitky a příběhy...

redakce@zena-in.cz