kid

Každý máme nějaké to traumátko. Někdo si ho hňahňá, jiný se nad něj snadno povznese. Mé trauma ze školního mládí byl strýc Jaroslav. Vzpomínám si, jak jsem nikdy nedokázal napsat správně všechny tituly před a za jeho jménem, když jsme nadepisovali Vánoční přání.

„Vidíš, Kubíku,“ říkávala vždycky babička, „když se budeš dobře učit, tak jednou budeš jako Jára.“

Babička byla optimistka.

Už pouhá představa, jak někdy nějaký můj příbuzný vypisuje jméno dlouhé na dva řádky, mě deprimovala. Navíc titulová očekávání měl splnit spíše bratr. Já vždycky patřil ke čtyřkařům, kteří považují za úspěch, když dostanou z důležitých předmětů trojku, a modlí se, aby neprolítli.

Modlitbičku jsem měl krásnou...

Pane Bože, jestli seš! Víš, že když dostanu bajli, tak mě doma seřežou? Asi jo, když seš vševědoucí. Já vim, že bych si to jako zasloužil, ale já se polepšim. Tak kdyby to šlo nějak zařídit, abych tu bajli nedostal, to bych byl moc rád. A nešlo by nějak zařídit, aby bajli dostal Černý s Kloubkem?

Možná, že to nebylo přesně takhle, přece jen už je to docela dlouho. Vím, že to nebylo příliš sportovní, požadovat špatné známky pro spolužáky, ale byl jsem třídní otloukánek. Když do vás celé dny někdo buší a utahuje si z vás, tak mu zkrátka pěkné vysvědčení nepřejete. Vlastně mu nepřejete pěkného vůbec nic.

Doma to při vysvědčení bylo většinou v pohodě. Snad i díky tomu, že moje nejvydařenější výmluva z té doby byla: „Maminko, my jsme žádné vysvědčení nedostali, vážně!“ Rodičové brzy pochopili, že ze mě nebude druhý strýc Jaroslav, a přihlásili mě na Lidušku - kreslení mi vždycky šlo.

Ani babička ze svého optimismu nevyšla: „No, tak když z něj nebude Einstein, tak z něj bude Rembrandt, no.“Takže vlastně o nic nešlo.

 

Kam dál?

Tipy: Jak (ne)potrestat dítě
Jak (ne)odměnit děti

 

Jaká byla vaše nejlepší výmluva, když jste domů přinesli špatné vysvědčení?

Reklama