Každý máme nějaké to traumátko. Někdo si ho hňahňá, jiný se nad něj snadno povznese. Mé trauma ze školního mládí byl strýc Jaroslav. Vzpomínám si, jak jsem nikdy nedokázal napsat správně všechny tituly před a za jeho jménem, když jsme nadepisovali Vánoční přání.
„Vidíš, Kubíku,“ říkávala vždycky babička, „když se budeš dobře učit, tak jednou budeš jako Jára.“
Babička byla optimistka.
Už pouhá představa, jak někdy nějaký můj příbuzný vypisuje jméno dlouhé na dva řádky, mě deprimovala. Navíc titulová očekávání měl splnit spíše bratr. Já vždycky patřil ke čtyřkařům, kteří považují za úspěch, když dostanou z důležitých předmětů trojku, a modlí se, aby neprolítli.
Modlitbičku jsem měl krásnou...
Pane Bože, jestli seš! Víš, že když dostanu bajli, tak mě doma seřežou? Asi jo, když seš vševědoucí. Já vim, že bych si to jako zasloužil, ale já se polepšim. Tak kdyby to šlo nějak zařídit, abych tu bajli nedostal, to bych byl moc rád. A nešlo by nějak zařídit, aby bajli dostal Černý s Kloubkem?
Možná, že to nebylo přesně takhle, přece jen už je to docela dlouho. Vím, že to nebylo příliš sportovní, požadovat špatné známky pro spolužáky, ale byl jsem třídní otloukánek. Když do vás celé dny někdo buší a utahuje si z vás, tak mu zkrátka pěkné vysvědčení nepřejete. Vlastně mu nepřejete pěkného vůbec nic.
Doma to při vysvědčení bylo většinou v pohodě. Snad i díky tomu, že moje nejvydařenější výmluva z té doby byla: „Maminko, my jsme žádné vysvědčení nedostali, vážně!“ Rodičové brzy pochopili, že ze mě nebude druhý strýc Jaroslav, a přihlásili mě na Lidušku - kreslení mi vždycky šlo.
Ani babička ze svého optimismu nevyšla: „No, tak když z něj nebude Einstein, tak z něj bude Rembrandt, no.“Takže vlastně o nic nešlo.
- SOUTĚŽTE: Vyfoťte prvňáčka a vyhrajte!
Kam dál?
Tipy: Jak (ne)potrestat dítě
Jak (ne)odměnit děti
Jaká byla vaše nejlepší výmluva, když jste domů přinesli špatné vysvědčení?
Nový komentář
Komentáře
Moje dcery se nemusely bát přijít s vysvědčením domů. Vždy jsme jim říkali, ať se stane cokoliv, vždycky to společně zvládneme. Ta mladší je dyslektik a dysortografik. I v první třídě měla velkou 2. Byla z toho nešťastná. Vystudovala střední školu, kde nám učitel řekl "holka a 3 z elektroniky to je nádherné". Nyní má vysokou a letos konečně po 21 letech dostudovala a udělala si doktorát.
Já jsem se vždy bála chodit domů s vysvědčením až na učilišti jsem měla pěkné známky ale , u dětí jsem preferovala aby se nebáli neboď jsem měla strach aby se jim něco nestalo tak jsem je jen lehce kárala ale nikdy jsem nevyváděla protože se to další rok zase změnilo v jiné známky a hlavně aby se nestresovali.
jsou to jen znamky
Já si hlavně myslím, že děti by se neměly bát přijít domů se špatnou známkou. Rodiče, co se o děti starají a mají zájem, podle mne už dávno před vysvědčením znají výsledky jejich činnosti, vztah k učení apod. Pokárat si zaslouží ti rodiče, kteří na děti kašlou.
já měla vysvědčení vždy hezké
Já výmluvy nepotřebovla, já měla až do osmičky samé jedničky, na gymplu samé dvojky, to našim jaksi nevadilo, a na vejšce je už vůbec nezajímalo, jak si vedu, hlavně, že jsem školu dokončila.A můj syn šel prakticky v mých šlépějích až po vystudování HAMU
A rozhodně by se děti neměly za špatné vysvedčení fyzicky trestat. Pokárat, ale nebít
Já nikdy špatné vysvědčení domů nedonesla
SE synkem byla statost, ale dcera to vynahradila
Já nikdy neměla problém a moje děti také ne záleží na přístupu
měly ho dostávat všichni stejně..chuděrky...
moje vysvědčení bylo vždy dobré-i na maturitním mám samé výborné
Vysvědčení jako slovní hodnocení - to je slohová práce, a po přečtení vlastně vůbec nic nevím.
Já jsem nic tajit nemohla,naši chodili na schůzky a žákajdu podepisovali pravidelně,takže o všem věděli.Byla jsem takový zlatý střed,dvojky,sem tam jednička,2-3 trojky,aby se neřeklo.
Irad — #23 Přesně tak, ukažme si na ně otevřeně a přiznejme si: kdyby nám nedávali špatné známky, my bychom je nenosili domů! Je to od nich ale nerozum - cožpak neví, že to rodiče nevidí rádi?
Ja sem nemel moznost vysvedceni tutlat, aspon ne na zakladce. Mamka ucitelka na stejne skole, takze bez sance. Nicmene na zakladce sem to nepotreboval, vyznamenani bylo vzdy bez problemu. Na stredni uz to bylo horsi, ale porad me nikdo nenaucil se ucit (jak uz nekdo psal) a tak jsem na to doplatil na vysoke skole. V prvaku jsem narazil a malem to dopadlo spatne. Pri opakovani rocniku me nastesti uhnala spoluzacka a najednou mel clovek motivaci (navic ona sprtka, takze o to slo uceni snaz). No a ted dodelavam doktorat, abych byl jako strycek Jara.
Poprvé, co jsem se vážně bála s vysvětčením domu, bylo v prváku na gymplu. Kde byly moje samé jedničky ze základky? Kde bylo moje vyznamenání? Dlouho jsem přemýšlela nad výmluvou či způsobem, jak vysvědčení elegantně zašantročit. Nakonec jsem se tomu však postavila čelem - a ulevilo se mi. Nikdo po mě nekřičel ani nic podobného. Známky už se nezlepšily po celou dobu studia, ale už jsem si s tím nikdy více hlavu nelámala.........
Však co - stejně všichni víme, jak to je - za všechno můžou učitelé, profesoři apod.




žádná výmluva nepomohla
Naštěstí žádná.