Moje matka je zlatý člověk. Její srdíčko je tak veliké, že by se do něj vešel snad celičký svět, rozdává úsměvy na potkání a nikdy neváhá podat pomocnou ruku, byť o pomoc žádá úplně cizí člověk.
Ale jak je známo, nic a nikdo není dokonalý. A moje máma také ne.
Poslední rok jsem totiž u ní zaznamenala zajímavý a velice protivný jev – skladuje totiž věci, které už nikdy nebude potřebovat.
Víte, abych byla přesná... Moje matka byla vždy pečlivý a spořivý člověk. Vždy si vážila věcí, nikdy nic nevyhazovala jen tak zbůhdarma a každičkou věc, než ji odnesla do popelnice, ještě v ruce třikrát otočila a přemítala, zda už ji skutečně nikdy nebude potřebovat.
Možná to bylo dáno tím, že jsme jako rodina nikdy neměli moc peněz a opravdu jsme museli šetřit kde se dalo. Čili toto její chování je myslím pochopitelné....
Jenže jak jsem již psala, posledních několik měsíců toto, vcelku normální chování, začalo přerůstat v něco, co už se mi tak normální nezdá.
Maminka se totiž jakoby nějakým kouzlem ocitla ve světě, kde vládne věta: Tohle se ještě může hodit!
A tuto větu matka začala používat velice často, tak často, že mě to až děsí.
Jsem zatím svobodná a žiji s rodiči, takže mohu situaci posoudit ze skutečné blízkosti.
Krabičky od vajec, roztrhané igelitové tašky, roztrhané pytlíky na pečivo, krabičky od sýrů, roztrhaná prostěradla, zničené spodní prádlo, nefunkční hodinky, budíky či popsané listy papíru – to vše si maminka začala skladovat v bytě, v malé místnůstce, které říkáme komora.
Nevím proč a co vedlo mamku k tomuto počínání, ale každopádně mě to děsí a otce vytáčí k nepříčetnosti.
Nejednou jsem s matkou o tomto problému chtěla hovořit, ale mám pocit, že si vůbec neuvědomuje podivnost svého počínání...
Asi před týdnem jsme byli u známých, kde zrovna den před naší návštěvou proběhl generální úklid, a ona známá měla připraveny tři krabice od banánů, plné věcí na vyhození.
Matka pronesla svoji nejoblíbenější větu.:Tohle se ještě může hodit! A k mému zděšení začala krabice přebírat a vyndávat věci, které si vezme domů.
Hrozně jsem se za matku styděla, a ještě větší strach jsem v tu chvíli o ni měla. Chovala se totiž tak podivně, až se mi zdálo, že je v jakémsi transu.
Známí to brali – díky bohu s humorem – ale tato scénka byla poslední kapkou k tomu, abych se rozhodla, že matka musí navštívit psychologa.
Jeden večer jsem jí oznámila, že budu moc ráda, když tam se mnou zajde. Popravdě jsem jí řekla, že mě svým chováním děsí a že budu ráda, když uslyším z úst lékaře, že se nemám čeho obávat.
Bohužel, matka ztropila dosti ošklivou scénu. Plakala a křičela, že z ní dělám blázna a kamže to dopracovala, že ji ještě nechám zavřít do blázince.
Otec se málem neudržel a nebýt toho, že jsem ho chytla, dal by mamince facku. Poprvé v životě na ni chtěl vztáhnout ruku. Ne snad proto, že by to tak chtěl on, ale protože usoudil, že toto je nejrychlejší možnost, jak zastavit matky hysterický výbuch.
Scéna, kterou máti předvedla, byla opravdu ošklivá a já hned druhý den volala psycholožce, kde jsem jí celý problém popsala.
Ovšem jak se dalo očekávat, odpovědi se mi dostalo takové, že po telefonu nic nevyřešíme, že matky chování může skýtat jiné, vážné psychické problémy, ale že s jistotu vše může říci až tehdy, když si s matkou promluví.
Nu, matka je neoblomná. Komora se nám plní vším možným i nemožným a maminka stále častě a častěji používá onu větu: Tohle se ještě může hodit!
Naštěstí zatím nezačala nosit domů věci nalezené. Ale pokud mám být upřímná, bojím se toho, že i toto nastane.
Matka potřebuje léčit a já nevím, jak ji k lékaři dostat. Otec je zničený, neustále se s matkou hádá a já mám plnou hlavu obav, jak tohle celé dopadne. Nejhorší je, že cítím, že mám svázané ruce... Zkrátka nevím, jak se s danou situací vypořádat, jak ji řešit.
Nový komentář
Komentáře
nase maminka si podobne chovani prinesla po babicce z Uherskeho Hradiste, ale je nastesti soudna. Par let to sice trvalo a jeste dnes ma tendence zachranovat veci co nachystame na vyhozeni, ale uz je to lepsi. Kdyz je neco potreba vyhodit, na chvili se to schova aby to nebylo na ocich a pak se to proste vyhodi aby si mama nevsimla. Driv jsme ji s tatkou nektere obleceni primo pred ocima rozstrihali - dnes uz to bere sportovne a nechava si jen to co se hodi jako hadr na uklid. Jen si zacinam rikat jestli se to casem nezvrhne v opak protoze ted mi i ona sama obcas rekne ze neco nemam nosit ze to vypada hrozne (zatim je to nenos ne vyhod :-) )
Já jsem zase "na nervy" z věčného uklízení věcí u mé mámy, která se s věkem taky zhoršuje. Naštěstí s ní nebydlím, máme vlastní domácnost, ale když jsem na návštěvě, tak si musím hlídat talíř, aby ho neodnesla, že už jako nebudu. Nebo si něco někam položím, a pak to jak blázen hledám, kam se to podělo a nakonec zjistím, že to máma tzv. uklidila, aby nebyl nepořádek.
Musím se přiklonit k některým pisatelkám v diskusi, že maminka z článku skutečně potřebuje léčbu. Myslím, že časem se uvedený problém bude zhoršovat a tím pádem ještě více znepříjemňovat život zbytku rodiny. Co takhle požádat např. maminku o doprovod k lékaři a tímto způsobem ji k psychologovi "dotáhnout"? Samozřejmě by se nemohlo předem avizovat, že se jde zrovna k uvedenému doktorovi
Jejda jejda! Moje maminka, co už je taky 22 let babička je pravý opak! Ona vyhazuje! Prostě se vrhne třeba na boty a letí....až mám obavu, aby měla v čem chodit!
Já jsem opak, furt je všechno dobrý, myslím trička a tak..prostě tzv."nadoma". Podle mámy bych tu ale musela být ještě tak 500let a furt doma, abych to utahala podle svých představ!
Já ji chci léčit?
Žij v míru, jdu domů.
Mluvím o té "neškodné vášni", která může u maminky z onoho článku vést k tomu schraňování hořlavého hnusu. Ta paní NENÍ v pořádku. Není to o toleranci, ona potřebuje léčit.
gryzli: Tahle neškodná vášeň už způsobila pár požárů a mnoha nájemníkům hodně znepříjemnila život. To se nebude zlepšovat, to bude horší.
gryzli: Tahle neškodná vášeň už způsobila pár požárů a mnoha nájemníkům hodně znepříjemnila život. To se nebude zlepšovat, to bude horší.
Píšete tady o dědečcích a babičkách, ale já jsem měla podobný problém s manželem. Bydleli jsem ve čtvrti, kam se nedostali popeláři, takže jsem odpad museli pěkně na kárce vyváže do poměrně prudkého kopce a na skládku. To měl na starosti můj muž. Podotýkám, že v té době mu bylo 28 - 34 let. Jednu káru odpadků vyvezl a tři přitáhl domů. Vše se může ještě hodit. Pak jsme koupili domeček a stěhovali se. Všechny krámy, které za těch 6 let nashromáždil, s tím, že se hodí, zase vozil zpět na skládku, abychom dům předali v pořádku. Teď už se uklidnil a na zahradě se hromadí jen stavební materiál, jelikož budeme náš domeček rekonstruovat.
Můj děda je zase druhej extrém, když něco není na milimetr přesně na svém místě je z toho nervózní a všechno honem rovná. Na chatě se nám běžně stává, že si připravíme nějaké nářadí k práci a když se za minutku vrátíme, tak už je vše uklizeno pěkně v přihrádkách
To je taky na
Ale každej jsme nějakej
To můj děda nosil domů i věci "nalezené". U sousedů na zahradě se mu vždycky něco hodilo - tu polínko, tu zase děravá přepravka, etc. Děda už ke sklonku života nebyl moc pohyblivý, tak mu jeho "tajná výprava" vždy zabrala dobrou půlhodinku při které všechno jeho počínání pozorovali pobaveně sousedi z okna. Chudák babička jim to pak chodila navečer vracet.
a šacování odpadkového koše je u nás již několik let normálkou, jak se něco rozbije, tak jsem to udělala schválně abych to mohla vyhodit...
koukám, že všude je to stejný. Máma doma má taky hafo bordelu na nic...všude " očumuje" jak to mají naklizený, stále otravuje,že takhle to mít doma...a tak a přitom si dobrovolně udělala z ložnice 2x větší jak můj pokoj smeťák!Staré šlafky..levně koupené bez klíčku, nějaké olovo na lití, krabice s pracovními botami,námi pomalované bedny omalovánek(je mi 24let),15 let staré časopisy vlasta a květy a ještě nevím co???
Nevím, jestli je to nemoc starších lidí, ale moje matka byla úplně stejná. Jednou začas jsem prostě přišla a přes její protesty jsem vygruntovala byt.Moc to nepomohlo a nepřála bych vám vidět byt a sklepy po její smrti, když jsme je vyklízeli.To chce opravdu klid a k psychologovi bych ji zbytečně nehnala i když mě to štvalo.Já jsem pravý opak, vše vyhazuji a pak zjistím, že to potřebuji.No, každý jsme nějak jinak trhlej!
Já jsem úplný opak. Vždycky něco vyhodím a za měsíc zjistím, že by se mi to hodilo
Doufám, že si nemyslíte, že taky potřebuju psychologa. Vždycky se mi ale podařilo tu věc vyřešit jiným krámem.
. Takže je to v pohodě.
pajda: to je fajn, že někdo takhle dokázal babičce pomoci
, ne vždy se najde takhle spolupracující doktor.
tak ten občas nějakou haldu věci rozboural.
Sáhnout se ji ale na nic nesmělo, i v nemocnici si pak do nočního stolku a do postele hromadila veledůležité poklady. Já jsem s ní nebydlela, tak jsem jí brala, že je prostě taková, ale je pravda, že když jsme k ní šli občas na návštěvu tak se mi dělalo trošku špatně
Jinak moje babička taky byla sběratel všeho, byt měla zastavěný až ke stropu a mezi tím vyšlapané cestičky. Měla
Bohužel jsem to po ní trošku zdědila, ale snažím se s tím bojovat - doporučuju knížku Jak si udělat pořádek od Morgensternové - jsou tam docela dobrý návody, ale musí člověk chtít a cítit nepořádek jako problém - mě to moc pomohlo
No jo - i mí synci o mně občas pronesou něco jako "měla by ses léčit"
naštěstí zatím to myslí jenom v legraci. Kdyby to snad mysleli vážně, budou první, co z bytu vyletí, anžto je to můj byt, kde si můžu pěstovat třeba slony, a oni mi do toho nemají co kecat. Natož aby si dovolili jen tak beze všeho si za mě rozhodnout, že "matka musí navštívit psychologa". To by teda neuspěli. V případě Kateřininy matky zřejmě není ani šťastné chování otce, řešit situaci hádkami a fackami určitě neprospěje. S věkem se drobné lidské podivnosti zvýrazňují, a některé, bohužel častěji ty negativní vlastnosti, se více projevují, ale to je přirozený jev stárnutí, čeká nás to jednou všechny, a asi by to chtělo víc pochopení a tolerance. Psycholog není všelék na všechno, a těžko by se matka Kateřiny po návštěvě psycholožky změnila jak mávnutím proutku, a všechno šla z komory vyhodit...
Je to psycicky náročné a pravděpodobně bude hůř. Moje maminka byla dost dlouho normálně vyhazovací a teprve po šedesátce se zachraňovací mánie zhoršuje. Když chci vyhodit něco "co se ještě může hodit", tak musím počkat a cpát to do popelnice těsně před příjezdem popelářů. Když si vzpomenu jak dědeček v pokročilém věku prohraboval odpadky jestli jsme nevyhodili něco cenného...
Ty rady, mamiku poslat někam na výlet a věci vyhodit nejsou dobrý, článek jako by byl o mé mamince, takže vím o čem mluvím, vyhození věcí se nikdy neobešlo bez hysterických scén a dlouhodobém nemluvení se mnou, zašlo to tak daleko, že mě maminka nechtěla samotnou nechat na chalupě"abych jí zas ně co nevyhodila"(musela mě hlídat), no a špatná zpráva je, že s věkem se tato vlastnost stále stupňuje.
Jediné řešení, z mého pohledu-smířit se s tím, brát to jako něco, co nelze změnit, v případě, že s takovým člověkem bydlíš-odstěhovat se.Že by pomohl psycholog, tomu absolutně nevěřím.
Vidím to jednoduše, až maminka někam odejde, vyhodit všechny věci do popelnice a takhle to opakovat každý měsíc.
Uvedomte si, že tie naše babičky a maminky prežili veľkú časť života za socíku, kde sme mali všetci všetko a nič. V obchodoch boli čakačky na každú prkotinu od hygienických potrieb cez šijacie stroje po auta. Ak ste niečo zháňali - gumičku do tesnenia,tak ste prešli pol rebuliky, kým ste konečne za niekoľko mesiacov zháňania zohnali gumičku. Vtedy sa používal termín - úzkoprofilový tovar.
A tak si ľudia zvykli odkladať každú súčiastku, gumičku, kastrólik, handričku. Šaty po babičke ( sa dá prešiť ..), gomgičky a iné prkotiny. A keď náhodou natrafili na nejaký ten úzkoprofilový zázrak, tak ho preistou kúpili min. 2x pre stýčka príhodu.
A práve ten pocit, čo keď to budem potrebovať a nebude to v obchode u týchto ľudí podvedome pretrváva a chosnujú všetco čo sa dá.