Moje matka je zlatý člověk. Její srdíčko je tak veliké, že by se do něj vešel snad celičký svět, rozdává úsměvy na potkání a nikdy neváhá podat pomocnou ruku, byť o pomoc žádá úplně cizí člověk.

 

Ale jak je známo, nic a nikdo není dokonalý. A moje máma také ne.
Poslední rok jsem totiž u ní zaznamenala zajímavý a velice protivný jev – skladuje totiž věci, které už nikdy nebude potřebovat.

 

Víte, abych byla přesná... Moje matka byla vždy pečlivý a spořivý člověk. Vždy si vážila věcí, nikdy nic nevyhazovala jen tak zbůhdarma a každičkou věc, než ji odnesla do popelnice, ještě v ruce třikrát otočila a přemítala, zda už ji skutečně nikdy nebude potřebovat.

 

Možná to bylo dáno tím, že jsme jako rodina nikdy neměli moc peněz a opravdu jsme museli šetřit kde se dalo. Čili toto její chování je myslím pochopitelné....
Jenže jak jsem již psala, posledních několik měsíců toto, vcelku normální chování, začalo přerůstat v něco, co už se mi tak normální nezdá.

 

Maminka se totiž jakoby nějakým kouzlem ocitla ve světě, kde vládne věta: Tohle se ještě může hodit!

A tuto větu matka začala používat velice často, tak často, že mě to až děsí.

 

Jsem zatím svobodná a žiji s rodiči, takže mohu situaci posoudit ze skutečné blízkosti.

 

 

Krabičky od vajec, roztrhané igelitové tašky, roztrhané pytlíky na pečivo, krabičky od sýrů, roztrhaná prostěradla, zničené spodní prádlo, nefunkční hodinky, budíky či popsané listy papíru – to vše si maminka začala skladovat v bytě, v malé místnůstce, které říkáme komora.

 

Nevím proč a co vedlo mamku k tomuto počínání, ale každopádně mě to děsí a otce vytáčí k nepříčetnosti.
Nejednou jsem s matkou o tomto problému chtěla hovořit, ale mám pocit, že si vůbec neuvědomuje podivnost svého počínání...

 

Asi před týdnem jsme byli u známých, kde zrovna den před naší návštěvou proběhl generální úklid, a ona známá měla připraveny tři krabice od banánů, plné věcí na vyhození.
Matka pronesla svoji nejoblíbenější větu.:Tohle se ještě může hodit! A  k mému zděšení začala krabice přebírat a vyndávat věci, které si vezme domů.

Hrozně jsem se za matku styděla, a ještě větší strach jsem v tu chvíli o ni měla. Chovala se totiž tak podivně, až se mi zdálo, že je v jakémsi transu.

 

Známí to brali – díky bohu s humorem – ale tato scénka byla poslední kapkou k tomu, abych se rozhodla, že matka musí navštívit psychologa.

 

Jeden večer jsem jí oznámila, že budu moc ráda, když tam se mnou zajde. Popravdě jsem jí řekla, že mě svým chováním děsí a že budu ráda, když uslyším z úst lékaře, že se nemám čeho obávat.

 

Bohužel, matka ztropila dosti ošklivou scénu. Plakala a křičela, že z ní dělám blázna a kamže to dopracovala, že ji ještě nechám zavřít do blázince.
Otec se málem neudržel a nebýt toho, že jsem ho chytla, dal by mamince facku. Poprvé v životě na ni chtěl vztáhnout ruku. Ne snad proto, že by to tak chtěl on, ale protože usoudil, že toto je nejrychlejší možnost, jak zastavit matky hysterický výbuch.

 

Scéna, kterou máti předvedla, byla opravdu ošklivá a já hned druhý den volala psycholožce, kde jsem jí celý problém popsala.
Ovšem jak se dalo očekávat, odpovědi se mi dostalo takové, že po telefonu nic nevyřešíme, že matky chování může skýtat jiné, vážné psychické problémy, ale že s jistotu vše může říci až tehdy, když si s matkou promluví.

 

Nu, matka je neoblomná. Komora se nám plní vším možným i nemožným a maminka stále častě a častěji používá onu větu:  Tohle se ještě může hodit!

 

Naštěstí zatím nezačala nosit domů věci nalezené. Ale pokud mám být upřímná, bojím se toho, že i toto nastane.
Matka potřebuje léčit a já nevím, jak ji k lékaři dostat. Otec je zničený, neustále se s matkou hádá a já mám plnou hlavu obav, jak tohle celé dopadne. Nejhorší je, že cítím, že mám svázané ruce... Zkrátka nevím, jak se s danou situací vypořádat, jak ji řešit.

TÉMATA:
DŮM A BYT