Zdroj foto: Shutterstock
Po domově a rodině se při odloučení zasteskne kdejakému dospělákovi, natož pak malému dítěti. Tím spíš, pokud se vstříc samostatnému letnímu dobrodružství vydá úplně poprvé. Kritické bývají první dny pobytu, přičemž nejvíce slziček ukápne hlavně večer. „To proto, že celodenní táborový program skončil, areál utichl a najednou je čas na myšlenky na domov. Je to normální jev a pro vaše dítě cenná životní zkušenost, proto není potřeba se tím jakkoliv znepokojovat. Ráno totiž děti opět vplují do nabitého programu a na stesky zapomenou,“ dělí se o bohaté zkušenosti oddílová vedoucí sdružení DĚTI BEZ HRANIC Petra Valterová. Jakmile se dítě v novém prostředí adaptuje, zvykne si na režim a hlavně si najde kamarády mezi ostatními účastníky i mezi vedoucími, chmurné nálady obvykle slábnou.
To potvrzuje i Tereza (38), maminka devítileté Nikolky. „Odjela na svůj první letní tábor začátkem července. Vybrala si ho už na jaře sama, ale jak se datum odjezdu blížilo, přestávala se těšit. Přišly obavy, jak to tam sama zvládne. Snažili jsme se ji s manželem uklidňovat, motivovat, jenže bylo na ní znát, že má z odloučení nervy. Nakonec sice odjela spolu s ostatními autobusem, ale už večer nám telefonovala, že chce domů. Já už skoro chrastila klíči od vozu, ale táborová vedoucí nás uklidňovala. Prý máme dát dceři čas a ona se uklidní. A taky ano. Zavolala nám ještě druhý večer a pak už byl klid. Nakonec vydržela až do konce a přijela nadšená,“ popisuje těžké rozhodování, zda dceru vysvobodit, nebo ne.
Možná není na tábor zralé
Každé dítě je jiné a stejně individuálně je třeba k němu přistupovat. Vždy záleží, jak je na tábor zralé a jak moc intenzivní smutek a stres z odloučení prožívá. Zatímco některý táborník večer tajně uroní pár slziček do polštáře, jiný se souží dnem i nocí. Když se zkušeným táborovým vedoucím nedaří ani po pár dnech ošálit smutnící dítko jinou aktivitou, takže zůstává dál apatické a pláče, je lepší déle ho netrápit. Nemělo by cenu, aby místo zábavy jen počítalo dny do odjezdu. Důležité ale je domluvit se na odjezdu domů předem s táborovým vedoucím, než ho dítěti přislíbíte. Může se totiž stát, že stesky v telefonu nebo na papíře jsou zveličené a ono během dne absolvuje program bez jakéhokoli problému a s radostí.
Když už se stane, že pro dítě musíte na tábor předčasně jet, snažte se potlačit svůj hněv a zklamání. „Nikdy dítěti předčasný návrat z tábora nevyčítejte a nepředhazujte mu to jako jeho selhání. Buďte naopak vlídní a mluvte s ním o jeho pozitivních zážitcích z tábora. Třeba vaše ratolest jen letos nebyla dostatečně zralá na tábor, ale za rok už to zvládne s přehledem,“ nabádá Petra Valterová.
Jak dítěti stesk po domově ulehčit?
- Dejte mu s sebou vaši rodinnou fotografii nebo „kus domova“ v podobě oblíbené věci nebo talismanu, s nímž se bude cítit v bezpečí.
- Denně (nebo dle domluvy) mu pište a začněte s tím už v předstihu – první psaní může přijít už v den jeho příjezdu na tábor.
- V dopisech zbytečně neteskněte, piště o běžných věcech.
- Nejezděte za dítětem na návštěvu, jen ho znovu rozesmutníte a proces adaptace na nové prostředí se vrátí na začátek. Pokud jsou ale návštěvy na vašem táboře běžné, nebo dokonce existuje velký návštěvní den, raději tam naopak dorazte.
- Když už něco slíbíte, měli byste to taky splnit.
- Zkuste mu slíbit na konci pobytu nějakou lákavou odměnu.
Zdroj informací: Petra Valterová, oddílová vedoucí sdružení DĚTI BEZ HRANIC, ADAM, respondentka Tereza
Čtěte také:
- Vyzrály jsme na problém s hlídáním dětí o prázdninách, založily jsme „alianci maminek“, popisuje Denisa (32)
- Varujte své děti. Vypadají jako borůvka nebo rybíz, ale mohou i zabít
Nový komentář
Komentáře
Co si pamatuju, já byla na táboře poprvé ve druhé třídě. Přemluvila mě Janička z vedlejší třídy:-)
Prý její kamarádka co měla jet nepojede a že tam nechce sama. A že spolu budeme bydlet ve stanu. Jenže... dojelo se na místo a ukázalo se, že její kamarádka nakonec přijela. No, Janička bydlela s kamarádkou a já tam neznala nikoho jiného. Nás malých tam bylo asi šest. Ostatní děti starší. Taky mi bylo tak 2 dny smutno, pak to ale přešlo. Seznámila jsem se s ostatními. Ve stanu s podsadou jsem nakonec bydlela s jednou holkou z osmé třídy, což pro mě v té době znamenalo, že je už dospělá:-) Ta mi se vším dost pomohla.
Každý je jiný. Pokud si dítě samo neřekne, že chce jet, je pro mě tábor místo, kam se odkládají děti, protože je nemá kdo hlídat. Starší syn na tábory jezdil a byl spokojený. Mladší je po mě, na tábor nechce a nikdy ho nutit nebudu. A nechat dítě na táboře pár dní brečet jestli si to nerozmyslí....opravdu skvělá rada.
Vrátila se nám cácorka z tábora a už by jela zase. Zdravá, opálená, vysmátá, telefon na nové známé. Byly spolu s kamarádkou ze školy. Celý červen řešila, co si vezme na sebe ( nejraději celý pokoj ), asi 15 plyšáků ( ty jsem jí zredukovala na 2, jeden větší na spaní, jeden menší na batoh, já zlá teta ), jestli se nebude bát
a jestli jí půjčím šátek se zvířaty. Teď jsme se s babičkou dívaly, jestli najdeme v srpnu ještě místo na příměstský tábor nebo kemp pro 2 divošky. Peněz neutratila ani polovinu, prý nebylo moc kde, začínám ji podezřívat, že ji na zmrzku zvali kluci.