„Maminko, bude lepší, když s námi váš syn na ten výlet nepojede.“ Tak přesně tuto větu, až na to, že v oslovení zaznělo celé mé příjmení, mi před lety na rodičovské schůzce, před celou třídou ostatních matek a otců, sdělila třídní učitelka našeho Honzíka. Připadala jsem si jako vyvrhel.

kid

Co tak hrozného udělal?

Nic, problém byl „pouze“ v tom, že našemu Honzíkovi bývalo už odmalička špatně v autě i v autobuse. Ve vlaku ne, v letadle jako malý nelétal.

Známe všechna odpočívadla od Aše až po Michalovce. Když se jelo na rodinný výlet, přece nenecháme kluka doma! „Mamííí, já vedle něj sedět nebudu!“ stěžovala si jeho, sice o dva roky mladší, ale ve všem otrlejší a ostřílenější sestřička. „No tak si sedni na kraj,“ osopila jsem se už na ni, protože mi vždycky bylo toho našeho zeleného uzlíčku líto. Na cesty jsme vyjížděli vybaveni pytlíky a samozřejmě Kinedrylem, nechci dělat reklamu, ale pánbůh zaplať za tento zázrak.

I když…

I přesto, že tento malinký bílý zázrak ve většině případů zabral, stejně se Honzík držel raději zkrátka. Neriskovali jsme zmrzliny, cukrové vaty, limonády, smažená jídla, vyhnuly se mu i řízky z domova. Ale maminka vždy přibalila šunčičku, čerstvý rohlíček a banán, a po výpravě na hrad či zámek, které náš Honzík odjakživa miloval, se na nějaké to „špatně“ nakonec zapomnělo. Zpáteční cesta proběhla většinou bez komplikací, kolikrát mě i tak napadlo, jak to v tom mozku člověka funguje, že velkolepý zážitek z výletu přebije i počáteční ranní strach z odjezdu. (a samozřejmě Kinedryl).   

Já s tím „poblivancem“ sedět nebudu

Co se nedalo na škole, kam chodily obě naše děti, vytknout, to byly velkolepé výlety na konci školního roku. Už od prvních ročníků se jezdilo opravdu na krásná místa, nejvíce samozřejmě na hrady a zámky… které náš Honzík tolik miloval. Na každý výlet se hrozně těšil, ale před každým takovým výletem také hrozně trpěl. První tři, čtyři roky školní docházky se na výletech téměř pokaždé pozvracel. Ale až na zpáteční cestě, sice jsem mu klada na srdce, ať si vezme před odjezdem Kinedryl, ale vysvětlujte něco šestiletému, sedmiletému klukovi, zapomene. Také jsem prosila učitelku, jestli by na to mohla dohlédnout, ale ta jen odfrkla, že má jiné starosti. A pak také – odolejte zmrzlině a žužlejte suchý rohlík, když ostatní spolužáci si dopřávají.

Honzík se díky těmto školním výletům začínal stávat černou ovcí třídy. Děti dokážou být pěkně zlé a průpovídky u autobusu jako „Já s tím poblivancem sedět nebudu!“ mě vždycky moc mrzely. Kolikrát jsme Honzíkovi říkali, tak si na ten hrad zajedeme spolu, nemusíš jet, ale on chtěl jet s třídou, se spolužáky, jako ostatní.

Stejně jsem nechtěl jet

V páté třídě jela Honzíkova třída na třídenní víkendový pobyt na Slovensko. Strašně se těšil. Ještě před odjezdem byla svolána rodičovská schůzka, na které se řešily podrobnosti. Jako bod číslo 1. jsem byla v pořadí já. „Maminko, bude lepší, když s námi váš syn na ten výlet nepojede.“ Neměla jsem sílu oponovat a hádat se s učitelkou, která už byla předem rozhodnuta. Ale jak to říct klukovi? Dodnes vidím jeho smutné oči, když říkal: „Stejně jsem nechtěl jet.“

Co dodat. Po této události jsme Honzíka přeřadili do jiné třídy, kde měl dvě stejně spřízněné duše s pytlíky a Kinedrylem v batůžku. Výletů si ještě užil dost. Špatně mu přestávalo být zhruba ve čtrnácti. Dnes je mu 25 let a na své první školní výlety vzpomíná už jen s úsměvem, jezdí autem i autobusem, létá letadlem. Teď čekají s přítelkyní miminko a všichni jsme zvědaví, jestli nám do rodiny přibude další poblivánek. :)

Reklama