A je to tady!

 

Na začátku prázdnin jsme se celá rodina koukali na film. Dcera si odskočila a po chvilce ke mně zmatená a zaražená přišla: „Mami, můžeš na chvilku? Mně se stalo něco divnýho!“ No, co se může stát dvanáctileté slečně divného při přestávce na reklamu, že?

 

„Hele, já jsem dneska blbla na zábradlí a asi jsem se nějak zranila,“ ukazovala mi kalhotky zbarvené dočervena. Hlavou mi prolétlo jediné: Pane jo, tak tady přede mnou už nestojí moje malá holčička, ale slečna, co se právě stala ženou.

 

Ivě jsem vysvětlila, o co jde, podělila se s ní o nezbytnou hygienickou pomůcku, a vybídla ji k otázkám. Moc jich zatím nepadlo, ale ujistila jsem ji, že kdykoliv za mnou může přijít a na jakoukoliv otázku týkající se menstruace jí odpovím.

 

Tu noc jsem usnula hodně pozdě. V hlavě mi proběhl takový soukromý film – od narození Ivy, po její první krůčky, první focení, první návštěvu školky... po první třídu. Najednou je  z ní mávnutím proutku „ženská“. Polil mne studený pot a zachvátil mne příval strachu, že musím svoji dceru ochraňovat ještě víc; ach ty mateřské ochranitelské pudy.

 

Když jsme pak jednoho dne nakupovaly společně „výbavu“ pro dceru, najednou se zastavila a zamyšleně, leč důsledně řekla: „Takže už nejsem jen tak nějaká holka?! Pulec a tak...“ Zavrtěla jsem hlavou. „No tak to bychom měli oslavit, říct všem o tom, že jsem dospělá...“

Trochu jsem ji brzdila s tím nápadem, že je to intimní věc a že tohle se rozhodně nevyvěšuje na všech rozích, ale ona od té doby pořád naléhá.

 

Dost dobře si pamatuji, jak za mého mládí tahle událost byla brána snad až jako stigma. Tajilo se to pomalu na nejvyšší úrovni, a ta moje holka si vymyslí něco takového a nedá s tím pokoj.

 

Přijde vám normální oslavovat s kamarádkami první měsíčky? Jak jste to řešily vy, čtenářky?

Reklama