sav.jpg
Foto: Shutterstock

Marta
Moje maminka, která už bohužel nežije, nesnesla pomyšlení na to, že by se vyhodil třeba jen kousek jídla. Vždycky se všechno muselo zpracovat a sníst do posledního drobečku. Byla tak vychovaná, protože měla pět sourozenců. Dokonce po mně vždy kontrolovala kelímek od jogurtu, a i když už byl podle mě docela dobře vyškrábaný, vždycky tam ještě nějaký zbytek jogurtu našla a ten dojedla. A nevyhodila ani ten kelímek – hodil se jí na sazeničky. Když neodhadla porce při vaření, jedl taťka jedno jídlo klidně celý týden. Když jsem byla malá, tak mě to trochu štvalo, ale teď když občas něco vyhodím, vzpomenu si na ni a hned se zastydím, že plýtvám.

Lída
Tátovo heslo vždycky bylo: Dlouhé vlasy, krátký rozum. A tak jsme se sestrou chodily asi do šestnácti let ostříhané na kluky. Táta byl rád, že prý ušetříme za šampon. Krátký sestřih může vypadat i dobře, ale rozhodně ne od mého táty podle hrnce. Návštěva kadeřnice podle něj byla zbytečným luxusem. A tak nás stříhal doma, vždycky jsme to probrečely, ale musely jsme poslouchat, jinak by vytáhnul pásek.

Monika
V naší rodině byl velký šetřílkem můj děda. Babička mu vždycky v létě dala peníze, aby nás vzal na koupaliště, ale on si je schoval do kapsy s tím, že platit koupaliště je zbytečné. I když stávalo pár haléřů. Místo koupaliště, kam chodily ostatní děti, nás brával, abychom se smočili v místní říčce. Vody jsme měli asi po kolena a docela páchla. Před babičkou jsme ale nesměli ani ceknout a děda šel pak beztak za ušetřené peníze na pivo.

Romana
U mojí maminky je šetření v podstatě hromaděním. Kromě skutečných odpadků jsem ji nikdy neviděla nic vyhodit. Má obrovskou chalupu plnou věcí a k tomu ještě rozlehlou půdu narvanou k prasknutí. Kdykoli navrhnu, že bychom měli věci postupně vytřídit, se zlou se potážu. Na všechno říká, že se to může ještě hodit, i když to neměla padesát let v ruce. Na půdě se válejí třeba staré kompoty, výbavička pro miminko, stovky zašlých zavařovacích sklenic, rozbité sáňky apod. Místo toho, aby smrkala do sady kapesníků, kterou jsem u ní viděla, má ji pečlivě zabalenou a smrká do starých kusů nastříhané látky, která kdysi z něčeho zbyla a jí bylo líto ji vyhodit. Dřív to mělo alespoň výhodu v tom, že cokoli jsem potřebovala, stačilo zajít k mamce a ta mi to půjčila. Postupem času ale ztratila přehled, takže neví, kde co má. Až jednou zemře, nejenže budu strašně smutná z takové velké ztráty, ale taky budu měsíce vyklízet vetešnictví, které si doma vytvořila.

Zdroje: respondentky redakce

Čtěte také: