Foto: Shutterstock
Marta
Moje maminka, která už bohužel nežije, nesnesla pomyšlení na to, že by se vyhodil třeba jen kousek jídla. Vždycky se všechno muselo zpracovat a sníst do posledního drobečku. Byla tak vychovaná, protože měla pět sourozenců. Dokonce po mně vždy kontrolovala kelímek od jogurtu, a i když už byl podle mě docela dobře vyškrábaný, vždycky tam ještě nějaký zbytek jogurtu našla a ten dojedla. A nevyhodila ani ten kelímek – hodil se jí na sazeničky. Když neodhadla porce při vaření, jedl taťka jedno jídlo klidně celý týden. Když jsem byla malá, tak mě to trochu štvalo, ale teď když občas něco vyhodím, vzpomenu si na ni a hned se zastydím, že plýtvám.
Lída
Tátovo heslo vždycky bylo: Dlouhé vlasy, krátký rozum. A tak jsme se sestrou chodily asi do šestnácti let ostříhané na kluky. Táta byl rád, že prý ušetříme za šampon. Krátký sestřih může vypadat i dobře, ale rozhodně ne od mého táty podle hrnce. Návštěva kadeřnice podle něj byla zbytečným luxusem. A tak nás stříhal doma, vždycky jsme to probrečely, ale musely jsme poslouchat, jinak by vytáhnul pásek.
Monika
V naší rodině byl velký šetřílkem můj děda. Babička mu vždycky v létě dala peníze, aby nás vzal na koupaliště, ale on si je schoval do kapsy s tím, že platit koupaliště je zbytečné. I když stávalo pár haléřů. Místo koupaliště, kam chodily ostatní děti, nás brával, abychom se smočili v místní říčce. Vody jsme měli asi po kolena a docela páchla. Před babičkou jsme ale nesměli ani ceknout a děda šel pak beztak za ušetřené peníze na pivo.
Romana
U mojí maminky je šetření v podstatě hromaděním. Kromě skutečných odpadků jsem ji nikdy neviděla nic vyhodit. Má obrovskou chalupu plnou věcí a k tomu ještě rozlehlou půdu narvanou k prasknutí. Kdykoli navrhnu, že bychom měli věci postupně vytřídit, se zlou se potážu. Na všechno říká, že se to může ještě hodit, i když to neměla padesát let v ruce. Na půdě se válejí třeba staré kompoty, výbavička pro miminko, stovky zašlých zavařovacích sklenic, rozbité sáňky apod. Místo toho, aby smrkala do sady kapesníků, kterou jsem u ní viděla, má ji pečlivě zabalenou a smrká do starých kusů nastříhané látky, která kdysi z něčeho zbyla a jí bylo líto ji vyhodit. Dřív to mělo alespoň výhodu v tom, že cokoli jsem potřebovala, stačilo zajít k mamce a ta mi to půjčila. Postupem času ale ztratila přehled, takže neví, kde co má. Až jednou zemře, nejenže budu strašně smutná z takové velké ztráty, ale taky budu měsíce vyklízet vetešnictví, které si doma vytvořila.
Zdroje: respondentky redakce
Čtěte také:
- Prodávat i nakupovat použité zboží je třeba s rozvahou, máte svá práva i povinnosti
- Naučte se správně skladovat potraviny a ušetřete peníze. Jaro je ideální na úklid spižírny
Nový komentář
Komentáře
Romanu chápu, únas je tež takové lehké vetešnictví, matka je tím tež tak trochu posedla že se to může za nějakych 10 až 20 let hodit a je ještě říka naučtese hospodařit a ja vždy říkam to není hospodaření to je plytvaní místem jak tu danou věc nepoužijete do 3 roku už to potřebovat nebudete držet to tam je nanic.
Je rozdíl šetřit a šetřit. Musím si našetřit na věci nezbytné k životu. Já sama nyní v seniorském věku vidím co nesmyslných věcí mám doma, kdybych z toho polovinu vyhodila nic se neděje. V tom co popisuje Romana mě čeká u mojí sestry. Již mě i pro ni nabízeli DD,ale já mám hrůzu co s tím bytem?
Kdo byl hodně šetřivý byla moje teta. Šetřila na všem.Strýc od ní dostával cigarety na příděl a to ještě jen půlku. Rajská se nedala jíst ,protože byla kyselá, tetě bylo líto tam dát více cukru...Myslím, ale že nyní se naučíme šetřit všichni. Včera mě přišlo zdražení plynu o 100%. V obchodech začíná být tak draho ,že si plno věcí ,ani nekoupíme, tak nám odpadne starost něco vyhazovat.
Moji prarodiče přežili dvě světové války, mezitím krizi ve dvacátých letech, veškerý majetek jim sebrali komunisti a o to, co jim přece jenom ještě zbylo, přišli při měnové reformě v padesátých letech. Dá se člověku s takovými zkušenostmi vyčítat, že nic nevyhodí, na všem se snaží ušetřit a všechno několikrát v ruce obrátí, než se toho zbaví?
Na moje rodiče a následně i na mě se to ovšem přeneslo v opačném gardu. Nešetřím, nic neschovávám, nehromadím, nebuduju už žádné majetky, protože už vím, že co si člověk neužije hned, dokud je možnost, tak zítra už to mít nemusí. Kdykoli mu to může být odebráno bez náhrady. Naposledy mě takto tento stát za covidu připravil o fungující firmu, kterou mi nařídil ze dne na den zavřít. Takže kdo šetří, ten rozhodně nemá za tři, naopak má akorát víc toho, oč může být snadno připraven.
Můj děda, ať odpočívá v pokoji, vyrůstal za krize, přišli o dům, takže měl problém cokoli vyhodit, že se to může hodit. Takže shranoval třeba, lahve od Dobre vody, až nebylo ve spíži k hnutí. Mamka se pak jednou naštvala a všechny je nacpala do kamen. Navíc si děda jako důchodce přivydělával ve Sběrnych surovinách - natahal do chalupy spoustu zelezného šrotu a proměnil dvůr v pobočku. Když zemřel, mamka objednala náklaďák a brácha s jeho kamarády vyklidili dvůr i půdu. Co tam našli, to se nedá podrobné popsat, stačí, když řeknu, že náklaďák se obrátil celkem čtyřikrát a babička získala za prodej slušnou částku. Na druhé straně v jeho dílně se našlo opravdu všechno, např. tehdy nedostatkové úchytky pod svěrák nebo ventilky.
U nás se s jídlem šetřilo tak nějak normálně, zbytky z kuchyně ( a to, co nám nechutnalo ) skončilo u čuníka nebo u slepic, maso dostal pes nebo kočka. Zavařovací sklenice taky běžně kolovaly sklep - kuchyň - sklep. Dělaly se kompoty a dětské výživy, po zabijačce paštika a maso. Nebo nakládané okurky, kečupy a hříbky. Oblečení jsme taky dědily. Kupodivu, když se vyklízely místnosti po babičce, neměla máma problém cokoli vyhodit, dost jsme čuměly. Každá jsme si vzala, co se nám hodilo. Já jsem na vyhazování jídla taky háklivá.