Iva byla vždy pyšná na to, že je její rodina stabilní, spokojená, že jsou s manželem i po tolika letech šťastní a že jejich syn Petr studuje na vysoké škole, má partnerku, nikdy s ním nemuseli řešit žádné potíže a že se v životě neztratí. Jenže pak přišla nepochopitelná a šokující událost, která celou jejich rodinu nadobro změnila.

„Nikdy na ten den nezapomenu. Byla jsem v práci, byl krásný jarní den a vše bylo prima, dokud mi nezavolala Kačenka, přítelkyně našeho Petra. Plakala, nejdříve jsem jí vůbec nerozuměla, ale mezi vzlyky jsem vyrozuměla, že našla Péťu v koupelně v kaluži krve. Náš syn si ten pěkný jarní den sáhl na život,“
vzpomíná maminka.

Kateřina našla svého přítele, s nímž krátce bydlela, doslova „za pět dvanáct“. Stihla zavolat záchrannou službu a Petrovi tím překazila jeho plány na ukončení života.

„Vůbec jsem nechápala, jak je to možné, proč to udělal ani z jakého důvodu si zvolil takový způsob smrti. Bylo mu tehdy jen dvaadvacet let…“

„Podle Kačenky neměli ve vztahu žádné problémy a měli se rádi. Nehádali se a užívali si svůj studentský život. Jen byl prý občas zamlklý, ale to nevnímala jako problém. Občas máme podivné nálady všichni, že?“ vypráví Iva.

Petr svůj pokus o sebevraždu přežil a už nebyl takový jako dřív. Po sérii rozsáhlých vyšetření se přišlo na to, že trpí velkými psychickými problémy a čekala ho dlouhá léčba. S přítelkyní Kačenkou se rozešel a odmítal k sobě pouštět rodiče.

„Už nikdy nebylo tak, jako dřív. Já i můj muž jsme se začali hádat a hledat viníka. Jednoho z nás. Nikomu to nepomohlo, ale odpověď na to, kde se stala chyba a proč je náš syn najednou a zničehonic takhle vážně nemocný, jsme zkrátka vědět potřebovali. Petr se uzavřel do sebe, přestal s námi normálně komunikovat, smát se a žít normální život mladého člověka. Přestože už je propuštěný z léčby, je z něj jiný člověk. Nepoznávám ho,“ říká smutně Iva a vypráví dál: „S manželem náš vztah k sobě také ochabnul, žijeme spolu, ale více jen vedle sebe. Oba nás trápí stejné otázky, ale neumíme je vyřešit společně…“
 
„Víte, žít s vědomím, že je váš syn nemocný, s tím žít umím. Ale fakt, že se můj jediný syn pokusil o sebevraždu, s tím už pracovat nelze. Nechápu to. Náš vztah byl silný, myslel jsem si. Řešili jsme spolu ženský, práci i jeho studium. Smáli jsme se, ale mluvili jsme i o vážných věcech. Byl jsem přesvědčený, že svého syna znám jako své boty. A najednou přišla taková rána a já jsem rázem přišel o dítě, parťáka, a vlastně i o pevný vztah s manželkou. Naše rodina už nikdy nebude stejná. Petr se změnil v podivína, který nejeví zájem o normální život a my se ženou jsme jako dva cizí lidé. Viním Ivu za to, že to neviděla. Viním sebe, že jsem neodkázal udržet stabilní a šťastnou rodinu,“ dodává na závěr Petrův tatínek Luboš.

Také si přečtěte:

Reklama