Cože? Nudit se, a dokonce o prázdninách? Něco takového nechceme vůbec slyšet. Co bychom my, ulítané matky, daly za chvilku nudy. Za dva měsíce volna! Člověk se honí, neví, co dřív, a milostslečna/milostpán prostě neví, do čeho píchnout…

 

Ve skutečnosti je to docela přirozené, tvrdí psychologové. Kdykoli nastane po rušném období náhlé prázdno, máme tendenci to vnímat – všichni, nejenom děti – jako deprimující. Skoro všichni si stěžujeme na nedostatek času, každý kousek volna jsme si ale zvykli rozplánovat a naplnit nějakým programem. Když pak nečekaně vznikne „díra“ – třeba když ohlášená návštěva nepřijde nebo začne pršet, a tak musíme zrušit naplánovaný výlet – jsme z toho najednou vyvedení z míry. Co si počít sami se sebou? Je to takový ten neurčitý napjatý pocit, kdy ještě nevíme, co bychom vlastně měli nebo chtěli dál dělat. Tenhle nerozhodný stav vnímáme jako nepříjemný a spěcháme aspoň zapnout televizi, abychom na něco upoutali pozornost.

Každý třetí člověk prý patří k tzv. „nedělním neurotikům“, kteří se bez opory pravidelných povinností a shonu všedního dne propadají do prázdnoty a nespokojenosti. 

 

My, dospělí (a hlavně maminky :-)) ale máme tu pochybnou výhodu, že většinou skoro okamžitě uvidíme něco, co je potřeba udělat. Nudit se můžeme nanejvýš na povinné návštěvě u sklerotické tetičky (kde prostě nemůžeme dělat nic jiného než sedět na židli a poslouchat stokrát omleté historky) nebo na dovolené (i to je jeden z důvodů, proč odborníci považují dovolenou za zátěžovou situaci). Doma se ale většinou stačí rozhlédnout, a už naše oko padne na koš mokrého prádla, na schnoucí fíkus benjamina, na plnou myčku, na umyvadlo pocákané pastou na zuby…

I naše děti ale byly přes rok zvyklé na pořádný šrumec. Dopoledne ve školce nebo ve škole (a to je pro ně totéž jako zaměstnání nás dospěláků), odpoledne pochůzky s mámou, kroužky, tréninky, úkoly. Ale teď? Máma je v práci, kamarádi odjeli na tábory, sídliště se vylidnilo. Malý človíček by mohl dělat tisíc věcí, ale najednou jako by se mu do ničeho nechtělo. Otráveně se courá bytem a nás popadají výčitky. Copak jsme vychovali konzumenta, který se neumí sám zabavit? Má k dispozici nacpanou knihovnu. Dvě police videokazet. Hromadu stavebnic. Barvičky a plastelínu. Krabici autíček…

 

„Nuda signalizuje to, co označujeme jako hlad po podnětech,“ říká psycholožka M. Schindlerová. „Tento pocit je výsledkem prapůvodního instinktu – zvědavosti. A děti jsou od přírody velmi zvědavé, jejich hlad po podnětech je obzvláště velký.“

Pokud si ale děti zvykly, že jim někdo neustále organizuje život, dělá jim potíže nově nabyté svobody využít. Bez naší pomoci nedokážou svůj „hlad“ uspokojit.

Znamená to snad, že musíme dětem dělat baviče? To určitě ne, pokud je ale trochu nepošťouchneme, stráví celý den u televize nebo v lepším případě u počítačových her. A to je skoro škoda.

Co tedy radí psycholožka?

  • Prožeňte ho jetelem. Motorické podněty jsou impulsem pro nastartování mozkové činnosti. Pokud není možné jít ven, navrhněte třeba skákání přes švihadlo, vyrobte v obýváku opičí dráhu nebo si pinkejte nafouknutým balónkem. Až se trochu utahá, pravděpodobně už bude samo vědět, co dál.
  • U malých dětí často pomáhají malé masáže reflexních zón. Položte si jeho hlavu do klína a jemně mu masírujte čelo, ušní boltec a lalůček. Pak vezměte do dlaní jeho ruku a masírujte vnitřní plochy dlaně a prsty.
  • Změňte prostředí. Unuděné dítě pošlete koupit rohlíky, vyvenčit psa nebo naproti tátovi.
  • Zapojte dítě do každodenních prací. Čím náročnější a neobvyklejší činnosti to budou, tím víc ho budou bavit. Desetileté dítě je schopné připravit pro celou rodinu zeleninový salát, čtrnáctileté uvařit jednoduchou večeři. Předškolní děti můžou prostírat, zalévat kytky a ostřikovat jim listy, krmit domácí zvířectvo, trhat maliny a rybíz…
  • Co ještě můžete dětem poradit: Jdi na zahradu, nasbírej různé listy a květy a dej je vylisovat do knížky. * Všiml sis, jaké jsou dneska pěkné mraky a jak rychle utíkají po obloze? Lehni si na záda a pozoruj je chvíli! * Nechceš si vyrobit speciální tričko? Můžeš si na to vzít to staré z tělocviku. Těmi tlustými fixkami ho můžeš pomalovat. * Co takhle napsat dopis babičce? Můžeš jí třeba napsat (namalovat) o tom, co jsme viděli v neděli v ZOO. * Když jsem byla malá, hrávali jsme „drábky“. Víš jak se to hraje? Potřebuješ deset malých kamínků – vždycky jeden vyhodíš a než ho chytíš, musíš ze země sebrat další.

„A ještě něco,“ upozorňuje doktorka Schindlerová. „Nemůžete se starat o volný čas a dobrou náladu svého dítěte čtyřiadvacet hodin denně. To je nemožný úkol – jako kdybyste chtěli, aby jeden partner byl celý život zodpovědný za štěstí druhého.“

Takže i když se chvíli nudí – nic tak hrozného se nestane. Neberte si to osobně. Vždyť má před sebou celé dlouhé, sladké prázdniny…

Reklama