Když se stal její manžel Dwight David Eisenhower roku 1953 prezidentem USA, měl už za sebou skvělou kariéru. Absolvoval prestižní West Point a jako brigádní generál se stal za druhé světové války vrchním velitelem spojeneckých vojsk v západní Evropě a severní Africe. Po válce zaujal místo generálního guvernéra americké okupační zóny v Německu, získal titul prezidenta Kolumbijské univerzity v New Yorku a byl i prvním velitelem spojeneckých vojsk NATO v Evropě. Jako jeden z mála se dokázal domluvit se všemi významnými politiky období druhé světové války i svými ambiciózními podřízenými. Zachránil údajně asi 100 000 amerických vojáků, když přenechal osvobození Berlína Rusům, což mu bylo kvitováno, ale na druhou stranu i vytýkáno.


Jeho žena Marie Geneva, které nikdo neřekl než Mamie, se narodila do poměrně bohaté rodiny v roce 1896. Knihy a vzdělání jí v mládí moc neříkaly, učila se průměrně. Dobře ale hrála na klavír, tančila a vůbec se ráda bavila. Neměla žádné přehnané ambice, a tak když se na podzim roku 1915 v necelých devatenácti letech seznámila s mladým důstojníkem Dwightem Eisenhowerem, familiárně zvaným Ike, viděla svou budoucnost po jeho boku. Jako jeho žena, manželka na plný úvazek, která se bude snažit zbavit ho veškerých osobních starostí nebo mu je ulehčit, aby si mohl budovat kariéru.

Mamie se s Ikem romanticky zasnoubila na sv. Valentýna roku 1916 po pěti měsících od prvního setkání a svatba se konala 1. července 1916, kdy byl ženich povýšen do hodnosti poručíka. Hned následujícího roku se mladým manželům narodil chlapeček po tatínkovi pojmenovaný Dwight. V roce 1921 ale šťastnou rodinu potkala tragédie. Když bylo synkovi tři a půl roku, zemřel na spálu. Zdrcení rodiče se s jeho ztrátou nikdy nevyrovnali. Naštěstí se v roce 1922 narodil „náhradník“, syn John, který se podobně jako otec vydal na vojenskou dráhu. John zůstal jediným dítětem Eisenhowerových. Zejména Mamie ho zahrnovala ohromnou láskou až do té doby, než se oženil. Později sama přiznávala, že to trochu přeháněla.

Mamie se sice svými sympatiemi k republikánské straně netajila, ale jinak se o politiku vůbec nezajímala. Vlastně ani příliš nesledovala každodenní události. Když se jí ptali, co říká vylodění v Normandii 6. června 1944, nechápavě prý odpověděla: „Jaká invaze?“
Když vyhrál její manžel suverénně prezidentský volební boj, přijali Američané i jeho ženu, která ho během celé kampaně ochotně provázela, jako první dámu s nadšením. Měla stále stejné názory, jako když vstupovala do manželství. Že má být jen jedna hlava rodiny a tou že je muž. „Být manželkou je nejlepší kariéra, jakou může život ženě nabídnout!“ nechala se jednou slyšet.

Už v šedesátých letech by takový podřízený postoj i americké ženy nejspíš iritoval, ale v padesátých letech takové vyjádření nikoho nepohoršovalo. Naopak! Image milující a k muži vzhlížející ženy také zdůrazňovala větou: „Zatímco Ike vládne zemi, já obracím kotlety!“ To ale neznamenalo, že neměla na svého manžela žádný vliv a že byla jen domácí puťka. Podle pracovníků Bílého domu se prezident se svou ženou často radil. Konzultoval s ní prý dokonce i státní rozpočet, dával jí číst své projevy. Navenek ale hráli manželé roli silného muže a slabé ženy. První tisková konference první dámy byla její jedinou a zároveň i poslední. Prezidentův tiskový mluvčí naznal, že bude lépe, když bude v budoucnu ušetřena setkání s dotěrnými novináři.

Během osmi let, co byla Mamie první dámou Ameriky, byla v zemi populární a sledovaná. Dostávala kolem sedmi set dopisů měsíčně, na které se snažila osobně odpovídat. Veřejnost o ní věděla, že ráda vaří podobně jako většina Američanek steaky, brambory či pečené kuře, že hrává bridž či kanastu, že po večerech čte, baví se u televize nebo hraje na elektronické varhany. Milovala muzikály či romantické seriály. Občas jejich sledování podřizovala i svůj pracovní program. Její zájmy se tolik podobaly zájmům Američanek středních vrstev! Tradovalo se, že pozvala dokonce představitele hlavních hrdinů svého oblíbeného seriálu do Bílého domu! To bylo do té doby něco nemyslitelného!

Ráda se hezky oblékala do šatů z měkkých splývavých látek, milovala klobouky, barevné rukavice a nejrůznější náramky. Ačkoli nebyla tak výraznou osobností jako její ikonická nástupkyně Jacqueline Kenedyová, přesto v některých směrech ovlivnila americkou atmosféru padesátých let. Známá byla především její záliba v růžové barvě. Už na své svatbě v roce 1916 měla všechny doplňky růžové a této barvě byla doživotně věrná. Dokázala to už na inauguračním plese – toaleta s tisíci blýskavými kamínky, rukavice, boty, perly i psaníčko – vše bylo sladěno v této sladké barvě. Od manžela dostávala kytice s růžovými květy. A s růžovou barvou nešetřila ani při úpravách v Bílém domě, tedy zejména ve svém východním křídle. Tam bylo její království.
 
Západní křídlo patřící prezidentovi, kde se nacházely jeho pokoje, kanceláře a zasedací místnosti, přijímací salony, zůstalo této sladké barvy ušetřeno. V této části Bílého domu se Mamie zpravidla nezdržovala dlouho. Vítala a hostila zde oficiální návštěvy, spolupracovníky a poradce svého manžela a pak se s tichou omluvou vzdálila.
Dohlížela na personál Bílého domu, aby vše šlapalo jak na drátkách. Pro každého zaměstnance měla vždy připravený dárek k Vánocům i jeho narozeninám. Letní či víkendové sídlo v Marylandu, které slouží i dnes jako místo setkávání amerických prezidentů se zahraničními státníky a dějiště mezinárodních konferencí, nechala Mamie nově zařídit a přejmenovat na Camp David (podle vnuka Davida).

Mamie trpěla od dětství mnoha zdravotními neduhy a je až s podivem, že se jí to dařilo před veřejností dlouho tajit. Velké problémy měla především se srdcem, a to už od dětství, měla nedomykavost chlopní a trpěla revmatickou horečkou. Často jí lékaři předepisovali klid na lůžku.  Razila heslo, že žena po padesátce, by měla zůstat v posteli až do poledne! To dodržovala především ve dnech, kdy musela večer manžela doprovázet na oficiální akce. A skutečně bývala fit, nikdo nic nepoznal. Mamie též trpěla chorobou vnitřního ucha, která jí způsobovala občasné závratě a poruchy rovnováhy při chůzi po schodech. Trpěla klaustrofobií a bolestmi hlavy, mívala astmatické záchvaty.

Dvakrát byla Mamie dokonce na pokraji smrti. Poprvé v roce 1917 krátce po porodu prvního syna ležela s těžkým zápalem plic. Podruhé měla namále v roce 1921 těsně po smrti tohoto syna, kdy ji skolila vleklá infekce dýchacích cest, při níž musela být dlouhodobě hospitalizována. Ve třicátých letech zase Mamie onemocněla záhadnou žaludeční chorobou, kterou se nepodařilo ani diagnostikovat, ani vyléčit. Následkem žaludečního krvácení Mamie dokonce upadla do komatu.  Za druhé světové války, když Ike velel armádě v Evropě, trpěla Mamie silnou nespavostí a dramatickým úbytkem na váze. Po manželově návratu z války se sice její zdravotní stav zlepšil, nicméně Mamie se nikdy úplně neuzdravila.

Na konci prvního volebního období prezident i jeho okolí zvažovali, zda má znovu kandidovat. Tehdy se hodně diskutovalo i o zdravotním stavu první dámy. Aby toho nebylo málo, prodělal v roce 1955 srdeční infarkt i sám prezident. A v létě 1956 se dokonce podrobil i střevní operaci. Nicméně jako by zázrakem se uzdravil a všichni to přičítali právě obětavé podpoře jeho ženy. Mamie totiž měla silnou vůli a smysl pro zodpovědnost. A i když si nepřála druhou kandidaturu svého muže, vytvořila mu takové podmínky, aby i podruhé volby vyhrál.


Ve druhém volebním období už ale byla na prezidentském páru znát únava. Prezident nebyl zdaleka tak aktivní jako dříve a Mamie se na zahraničních cestách občas nechávala zastupovat svou snachou Barbarou.

Jaké bylo manželství Einsenhowerových? Většina historiků se shoduje, že harmonické, šťastné a nekomplikované. Z dnešního pohledu možná trochu nudné, žádná dramata se v něm neodehrávala. Nicméně objevily se i spekulace o poměru generála Einsenhowera s jeho spolupracovnicí a řidičkou Kay Summersbyovou za války. To Ike kategoricky odmítal! Po jeho smrti ovšem Kay napsala své paměti, kde se znovu rozepsala o údajném milostném románku.

Ač Einsenhowerovi strávili v Bílém domě dvě volební období, tedy osm let, nikdy jej nepovažovali za svůj domov. Pravým domovem se jim stala farma, kterou si pořídili v roce 1950 poblíž Gettysburgu, místa, kde se odehrávala známá bitva občanské války.

Mít vlastní dům bylo snem obou manželů už dlouhou dobu. Neustále se totiž stěhovali, v jednom roce prý dokonce sedmkrát! Tento dům dlouho opravovali a teprve po skončení druhého prezidentského období se sem odebrali „na důchod“. Zde také D. D. Einsenhower v roce 1969 zemřel. Jeho Mamie ho přežila o deset let. V září 1979 částečně ochrnula po záchvatu mrtvice a několik dnů před svými 83. narozeninami na její následky zemřela…


Foto: Wikipedie
 

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama