...zeptala se mě nedávno moje malá dcera. Téma dotazu mě nepřekvapilo, nacházely jsme se právě v období mezi „co se děje se zvířátkem po smrti?“ a „bude na mě babička v nebíčku čekat?“, pozastavila jsem se pouze nad faktem, že mi můj šestiletý potomek dává už jenom dny.
Ale protože patřím mezi matky, které svým dětem odpovídají na všechno (a ještě k tomu pravdivě), sedla jsem si za stůl a spočítala, za kolik dní bych podle oficiálních statistik měla zaklepat bačkorama.
V České republice se ženy dožívají v průměru osmdesáti let. Mně je třicet šest a kousek, to znamená osmdesát mínus třicet šest, to je čtyřicet čtyři, krát tři sta pětašedesát dní (na přechodné roky zapomeneme, těmi by se výpočet zbytečně zkomplikoval) - to se rovná šestnáct tisíc šedesát.
„Umřu přibližně za šestnáct tisíc šedesát dní,“ oznámila jsem dceři svůj pravděpodobný statistický osud.
Klárka byla spokojená. Já nikoli. Šestnáct tisíc šedesát dní. Tak málo? JENOM šestnáct tisíc dní a dva měsíce??? I přes můj dospělý pocit, že se vše v životě zrychluje, mi totiž rok stále přijde jako delší časové období. A řeknu-li si, že mě čeká ještě pětačtyřicet let, jsem v klidu. Bóže, čtyřicet pět let, to je času! Ale den, to je jednotka, která má přímo v popisu práce utíkat jako zběsilá! Co je jeden den v životě člověka? Nic!! Jdete ráno do práce, vyzvednete děti ze školky, uvaříte večeři a bác ho! Jeden dílek svého života si můžete odškrtnout.
To zděšení mi leželo v hlavě mnoho dní z oněch mých šestnácti tisíc šedesáti. Přišlo mi to až bolestně málo, a co bylo horší: Připadalo mi, že své odměřené dny trávím, jak to jen říct… zbytečně. Male. Trapně. Šedivě. Jako bych tu měla být donekonečna a ne jen šestnáct tisíc… a tak dále.
Na druhém místě byl můj partner. Opravdu chci prožívat těch několik málo desítek, stovek a tisíců svých posledních dní s člověkem, který si plete domov s vývařovnou a osobní svobodu se sobectvím? Tak jsem se jeden večer zhluboka nadechla a mocným hlasem promluvila. Výsledkem čehož je, že jsem zase svobodná paní. Já už nemám čas na kompromisy.
A za třetí děti. Miluju své děti, jako každá samice jsem za ně připravená položit život, ale ruku na srdce, milí puštíci – věnovala jsem vám notnou část svého odměřeného času. Ráda s vámi prožiju spoustu z mých šestnácti tisíc šedesáti dní, ale aspoň nějaký čas bych ráda byla jen sama se sebou. Budeme si tedy muset zorganizovat náš život malinko jinak, než jsme byli doteď zvyklí.
Možná by bylo fajn vědět, kolik dní mého života mi doopravdy zbývá. Možná bych si víc vážila toho času tady na Zemi. Možná bych méně zírala na televizi a častěji volala domů. Třeba bych víc chodila ven a koukala na kytky. Méně bych se trápila prkotinami a více přemýšlela o důležitostech. Možná, kdo ví.
A tak si každý den, než jdu spát, sednu za stůl a před sebe položím minci. Jedna mince = jeden den = jeden ukousnutý dílek mého života. A ptám se: Za co jsem svou minci dnes proměnila? Jaké lidi jsem dnes potkala, co krásného zažila a dobrého udělala? Kolikrát jsem se zasmála, komu odpustila a na koho se úplně zbytečně rozčílila? Věřte mi, jsou dny, kdy to malé kovové kolečko obracím v prstech s rozpaky a říkám si, že zítřek už tak lacino nedám. Ale lepší se to!
Nemusíte se trápit s pofiderními výpočty svých posledních dní. Ale můj trik s korunou zkuste. Večer, až budete mít klid, se posaďte a na dlaň položte minci. Díváte se na jeden den svého života. Jaký byl? A jaký mohl být, kdyby… Za jaké zážitky tuto svou hotovost vyměníte zítra?
Přemýšlejte. Jde přece o život. O váš život.
A neprodávejte lacino.
Nový komentář
Komentáře
Nestyda — #47
cristy.crow — #46 je to vyložený miláček, který dovede člověku zvednout náladu
a chuť do života.. o sebevědomí nemluvě 
Nestyda — #45 taky jsem si už říkala, že bych se do grizzlyho terapie vložila jen pod pohrůžkou smrti. jeho!
grizzly — #44 Ty jsi psychoterapeut??? Takhel dostáváš lidi z depresí??? Díky bohu za chemii :D
Naivko zítra tě zajede auto a kde je tvých 16000 dní. Jo je to smutný a musíš si uvědomit že posledních 15 let se ti bude mozek měnit na míchaná vajíčka a navštíví tě pání Alzheimer a Parkinson
je to blbý, ale dětem se to nějak vysvětlit musí. Časem to každý pochopí...
vnuk se mě taky na to ptal,tak jsem mu to vysvětlila a oba jsme se tomu zasmáli,takoví je život
krásný článek, fakt zaujal. Sice ten konec mi přišel zbrklý (rozvod, změna práce) na ten pěkný úvod k zamyšlení, ale budiž, fakt jsem si početla, i reakce.
Jen je mi teď trošku smutno na duši z nostalgie....
Rikina — #39 je to jen příklad. Stejně tak mohla použít kalendář, kusy čokolády nebo trhací kopretinu..
Hmm, tak to já nechci vědět, ba ani přibližně tušit, kolik dní mi zbývá. A svůj život prodávat nehodlám. Ten příměr s mincí mi přijde laciný a tak nějak pod důstojnost. Ale v tomto případě nejde o můj život, tak do toho autorce hovořit nebudu.
Smrt vlastně patří k životu, akorát jě těžký se se smrtí blízkých naučit žít, protože vyrovnat se s ní nejde, alespoň mě ne. Asi nějaké "potom" třeba je a říkám si, jestli se pak s těma mýma milovanýma potom až přijde potom ,setkám ........ jenže to zjistím až potom, ale moc si to přeju, aby to tak bylo.
Kuře — #36
...já si bohužel pamatuju tu každou vteřinu, jak přestalo bít srdce, že začalo v ten okamžik sněžit, poprvé ten rok... Mno nic, dřív jsem si přála zapomenout,ale po letech už to člověk vnímá jinak.
Eliana — #33 Takhle mi umřel táta. Odpoledne jsme spolu pili kafe a za pár hodin jsem se dívala, jak umírá...
Musím říct, že jsi dost vystihla ten pocit. Sice jsem nechtěla řvát, ale měla jsem totální pocit prázdna a bznaděje. Taky mám dost velký "výpadek" v paměti. Vzpomínám si, jak jsem u něj klečela na zemi a pakmám dost dlouho mezeru. V té době mi prý lékař dal něco vypít, poslala jsem manželovi SMS, pak mu volala aby přijel, pomohla saniťákům přemístit tátu na gauč a nic z toho si nepamatuju...
To je článek na velké zamyšlení nad svým životem.
A jak nepromarnit ani chvilku života
něco podobného jsem řekla já své matce.Reakce byla podobná.
Je to zajímavý článek, tyhle věci mě netěší.Hlavně když člověku někdo umře v náruči, to je peklo... v jednu vteřinu je a druhou už ne a všechno další pokračuje dál a vám se chce udělat stop, řvát na celej svět a máte pocit, že už nic nebude, prostě finito. Nejde dělat nic. A proto říkám, chcete jet do Indie a říkáte si, pojedu jednou... seberte batoh a jeďte, třeba zítra. Chtěli jste strašně celé mladí boty od Blahnika? Kupte si je. Však prodat se dají vždycky. Chcete se pokočkovat s vysokým krásným fešákem na jachtě (nebo co já vím na pramici), pokočkujte se. MOžná tyhle věci rozvíří kolem vás lidi,ale co máte na co vzpomínat, o čem mluvit z čeho se těšit,ne?
cristy.crow — #31 Smutné, moc smutné. S těmi rodiči máš pravdu, ale bohužel, ne vždy je to možné
Raději toho nechme.
Athenais — #30 Tohle já většinou moc nevnímám. Mě přepadne obrovský žal a stesk. Jistěže i pro to, že ten druhý už nemůže "být" ale většinou je to právě ten sobecký pocit. Že je mi z toho bolavo.
Pokud je někdo blízký velmi nemocný a trpí, často se setkávám s názorem, ať umře co nejdřív, aby ho to nebolelo. Udržování v "umělém" žití mi přijde ještě sobečtější. Ale co mi víme, jak a co vnímá člověk, který ví o světě jen na půl, na děti si nevzpomíná a jen ho všechno bolí.
Ať je to jak je to, co si kupříkladu myslím o umírání rodičů? No... pokud je to v silách a možnostech rodiny, rodiče by nikdy neměli umírat sami.
A už končím .. radši bychom měli oslavovat život jako v článku že..
cristy.crow — #21 No trošku sobci možná jsme, protože víme, že nám bude smutno. Ale na druhou stranu taky víme, že tomu kdo umře se tam nejspíš nechce, a že ho to asi bude taky bolet, proto nechceme aby umřel. A to už tak sobecké není.
Nestyda — #26 ajó, já si neuvědomila, že to bylo vymyšleno v dětství. Tak to je pak v pořádku, to nás napadají óbr hovadiny.