smrt

...zeptala se mě nedávno moje malá dcera. Téma dotazu mě nepřekvapilo, nacházely jsme se právě v období mezi „co se děje se zvířátkem po smrti?“ a „bude na mě babička v nebíčku čekat?“, pozastavila jsem se pouze nad faktem, že mi můj šestiletý potomek dává už jenom dny.

Ale protože patřím mezi matky, které svým dětem odpovídají na všechno (a ještě k tomu pravdivě), sedla jsem si za stůl a spočítala, za kolik dní bych podle oficiálních statistik měla zaklepat bačkorama.

V České republice se ženy dožívají v průměru osmdesáti let. Mně je třicet šest a kousek, to znamená osmdesát mínus třicet šest, to je čtyřicet čtyři, krát tři sta pětašedesát dní (na přechodné roky zapomeneme, těmi by se výpočet zbytečně zkomplikoval) - to se rovná šestnáct tisíc šedesát.

 „Umřu přibližně za šestnáct tisíc šedesát dní,“ oznámila jsem dceři svůj pravděpodobný statistický osud.

Klárka byla spokojená. Já nikoli. Šestnáct tisíc šedesát dní. Tak málo? JENOM šestnáct tisíc dní a dva měsíce??? I přes můj dospělý pocit, že se vše v životě zrychluje, mi totiž rok stále přijde jako delší časové období. A řeknu-li si, že mě čeká ještě pětačtyřicet let, jsem v klidu. Bóže, čtyřicet pět let, to je času!  Ale den, to je jednotka, která má přímo v popisu práce utíkat jako zběsilá! Co je jeden den v životě člověka? Nic!! Jdete ráno do práce, vyzvednete děti ze školky, uvaříte večeři a bác ho! Jeden dílek svého života si můžete odškrtnout.

To zděšení mi leželo v hlavě mnoho dní z oněch mých šestnácti tisíc šedesáti. Přišlo mi to až bolestně málo, a co bylo horší: Připadalo mi, že své odměřené dny trávím, jak to jen říct… zbytečně. Male. Trapně. Šedivě. Jako bych tu měla být donekonečna a ne jen šestnáct tisíc… a tak dále.

glasshoursViděno prizmatem krátkého času, jenž mám, se mi můj život jevil velice prázdným. A tak jsem se rozhodla jednat.  Zbyteček svého života prožiji bez kompromisů, hrdě a přesně tak, jak chci já. V práci jsem dala výpověď. Chtěla jsem to udělat už dávno, ale zaměstnání bylo pohodlné, plat slušný, kdo by nezůstal? Teď se ale dramaticky změnila situace! Už mi nezbývá moc času a já odmítám věnovat byť jen jeden dílek z mých šestnácti tisíc šedesáti svému nablblému šéfovi a nudě, která se mou kanceláří rozlévá den co den!

Na druhém místě byl můj partner. Opravdu chci prožívat těch několik málo desítek, stovek a tisíců svých posledních dní s člověkem, který si plete domov s vývařovnou a osobní svobodu se sobectvím? Tak jsem se jeden večer zhluboka nadechla a mocným hlasem promluvila. Výsledkem čehož je, že jsem zase svobodná paní. Já už nemám čas na kompromisy.

A za třetí děti. Miluju své děti, jako každá samice jsem za ně připravená položit život, ale ruku na srdce, milí puštíci – věnovala jsem vám notnou část svého odměřeného času. Ráda s vámi prožiju spoustu z mých šestnácti tisíc šedesáti dní, ale aspoň nějaký čas bych ráda byla jen sama se sebou. Budeme si tedy muset zorganizovat náš život malinko jinak, než jsme byli doteď zvyklí.

Možná by bylo fajn vědět, kolik dní mého života mi doopravdy zbývá. Možná bych si víc vážila toho času tady na Zemi. Možná bych méně zírala na televizi a častěji volala domů. Třeba bych víc chodila ven a koukala na kytky. Méně bych se trápila prkotinami a více přemýšlela o důležitostech. Možná, kdo ví.

A tak si každý den, než jdu spát, sednu za stůl a před sebe položím minci. Jedna mince = jeden den = jeden ukousnutý dílek mého života. A ptám se: Za co jsem svou minci dnes proměnila? Jaké lidi jsem dnes potkala, co krásného zažila a dobrého udělala? Kolikrát jsem se zasmála, komu odpustila a na koho se úplně zbytečně rozčílila? Věřte mi, jsou dny, kdy to malé kovové kolečko obracím v prstech s rozpaky a říkám si, že zítřek už tak lacino nedám. Ale lepší se to!

Nemusíte se trápit s pofiderními výpočty svých posledních dní. Ale můj trik s korunou zkuste. Večer, až budete mít klid, se posaďte a na dlaň položte minci. Díváte se na jeden den svého života. Jaký byl? A jaký mohl být, kdyby…  Za jaké zážitky tuto svou hotovost vyměníte zítra?

Přemýšlejte. Jde přece o život. O váš život.
A neprodávejte lacino.

Od autorky čtěte také...

Úchylka naší maminky